Gandalf Šedý/Bílý-2.část

(pokračování předchozího článku)

V Roklince se tak utvořilo Společenstvo Prstenu a Gandalf byl jeho vůdcem. Po přípravách 25.12. Třetího věku Společenstvo vyrazilo.

Pokus překonat 11. a 12. ledna překonat Mlžné hory přes průsmyk Caradhras skončil kvůli sněhovým bouřím neúspěšně. Po návratu z průsmyku napadli Společenstvo vrrci a Gandalf je musel ohněm zahnat. Družina si byla vědoma pronásledování a zvolili tak cestu přes trpasličí doly v Morii. Gandalf Společenstvo provedl po 2 dnech téměř celými doly, ale 15. ledna na sebe kvůli Pipinově nepozornosti upoutali v komnatě Mazarbul pozornost nepřátel. Gandalf se pokusil zamknout kouzlem dveře, setkal se však s rovnocenným protivníkem a v souboji povolila klenba a došlo k závalu. Čaroděj byl otřesený a unavený, ale přesto družinu vedl dál k můstku Khazad-Dum. Zde se střetl s dávným Morghotovým služebníkem z Prvního věku-balrogem. Můstek se zřítil a oba spadli do hluboké propasti. Padali propastí, až dopadli do hlubokých vod u kořenů kamene. Gandalf viděl jedinou šanci v pronásledování nepřítele, dokud ten nenašel cestu vzhůru. Pak s ním 2 dny stoupal Nekonečnými schody, až 25. ledna dorazili do Durinovy věže, kde se Gandalf s balrogem znovu střetli. Čaroděj nakonec balroga svrhl a ten se roztříštil na úpatí hory. Gandalf v tuto chvíli v podstatě zemřel ("bloudil mimo myšlení a čas"). Byl však poslán zpátky, aby dokončil svůj úkol.

3 dny ležel nahý v bezvědomí, dokud jej 17. února nenašel Pán orlů Gwahir a odnesl ho do Lothlórienu. Zde se postupně uzdravil a byl oblečen do bílého a rozdal i dostal mnoho rad.

Odešel do Fangornu, kde 26. února soupeřil s Okem Saurona, které se pokoušelo ovládnout Froda s nasazeným Prstenem na vrcholku Amon Hen.

1. března se Gandalf setkal s Aragornem, Legolasem a Gimlim a vzkázal jim, ať přestanou pátrat po hobitech, kteří už byli v bezpečí po ochranou Stromovouse. Sám se poté prohlásil Gandalfem Bílým a poté, co zavolal Stínovlase, byl nazván Bílým jezdcem. Společně se svými přáteli jeli do Edorasu, kde Gandalf vyléčil krále Théodena od ovládnutí Sarumanem. Théoden prohlásil Bílého čaroděje šlechticem v Marce, náčelníkem Eorlovců a daroval mu Stínovlase. Poté vyjeli proti Železnému pasu. Druhého dne je však dostihla zpráva o porážce u brodů přes Želíz. Gandalf poradil, aby se stáhli do Helmova žlebu a sám odjel do pole a řídil pohyby vojsk. S úsvitem slunce 4. března přivedl ke Žlebu Erkebrandovy muže ze Západních úvalů a vedl jejich útok proti obléhatelům, právě když se probíhající bitva zdála být beznadějnou.

Po bitvě odjel s královou družinou do Železného pasu, dal poraženému Sarumanovi nabídku, a když odmítl, zlomil mu svou mocí hůl. Červivec ve věži hodil po Gandalfovi palantír, ale netrefil se. V noci palantír ukradl Pipin, odhalil se Sauronovi, ale naštěstí nestihl nic vyzradit, a možná tím Gandalfa, který měl v úmyslu vyzkoušet kámen sám, uchránil před vážnou chybou. Gandalf palantír svěřil Aragornovi a v obavě, že Sauron urychlí své plány, bez otálení odjel do Minas Tirith. Pipina vzal s sebou, aby jej uchránil pokušení znovu se kamene zmocnit.

9. března měl spolu s Pipinem audienci s Denethorem, správcem Gondoru. Pipin přísahal správci věrnost, protože jeho syn Boromir mu zachránil život. Gandalf byl proti, ale nezasáhl, protože šlechetným činům by neměla bránit chladná rada. O soumraku druhého dne Gandalf zachránil Faramira před útokem nazghûlů. Faramir se zmínil o setkání s Frodem směřujícím do Cirith Ungol, což Gandalfa znepokojilo a vedlo k rozepři mezi Denethorem a Faramirem. 13. března Faramir ustoupil z Osgiliathu a byl těžce zraněn. Zlomený Denethor ponechal obranu města Gandalfovi. 15. března začala Bitva na Pelennorských polích. Časně ráno rozbil Pán nazghûlů bránu města a kdyby v tu chvíli nepřijeli Rohirové, střetl by se s Gandalfem. Pipin přiměl Gandalfa zachránit Faramira z rukou jeho šíleného otce, který se v zoufalství z jisté porážky pokusil upálit společně s ním na hranici.

Na poradě po bitvě Gandalf neradil k opatrnosti, ale naopak k úmyslně zbrklému výpadu proti Mordoru, který by nepřítele přesvědčil, že mezi sebou mají nového pyšného Pána prstenu, a odpoutal pozornost od jeho vlastní země. Vyrazili se slabým vojskem, na Gandalfovu radu neútočili přes Minas Morgul, kudy šel Frodo, ale putovali až k Černé bráně. 25. března k vyčkávajícímu vojsku vyšel z brány vyslanec Ústa Sauronova, předvedl Frodovy šaty a požadoval velké ústupky za jeho život. Gandalf mu však věci vytrhl a přikázal mu odejít. Začala bitva proti beznadějné přesile. Proti nazgûlům přiletěli orli, ale nazgûlové začali náhle prchat a Sauronovo vojsko zakolísalo. Věže Černé brány se zhroutily a Gandalf vykřikl, že je to konec Sauronovy říše. Nasedl na orla Gwaihira a zachránil Sama a Froda ze svahu vybuchující Orodruiny.
1. května korunoval Aragorna II. Elessara králem Gondoru a Arnoru. Pomohl Aragornovi najít semenáček Bílého stromu. Na cestě do Roklinky potkali Sarumana, Gandalf mu naposledy nabídl pomoc, ale byl odmítnut. Doprovodil hobity až k Mohylovým vrchům a jel navštívit Toma Bombadila.
S hobity se opět setkal až na Poslední jízdě Strážců Prstenů a 29. září 3021 odplul přes Moře do Valinoru.

Gandalf Šedý/Bílý - 1.část

Jméno: Gandalf Šedý/Bílý
Další jména: Olórin(Valinorské jm.), Mithrandir(užíváné v Gondoru a elfy), Bílý Jezdec(jako protklad Černých jezdců), Šedý poutník, Šedoplášť, Sýček (Láthspell-když nebyl někde vítán)Incánus(málo známé, užíváné na jihu), Tharkhun(užívané trpaslíky) a mnohá další
Rasa: Ainur, Maiar(Istari) Manwëho a Vardy
Datum příchodu na Středozem: kolem roku 1000 Třetího věku
Datum odchodu ze Středozemě: 3021 Třetího věku, odjel do Valinoru
Zbraň: meč Glamdring, hůl

Valinor
Gandalf bydlel ve Valinorském Lórienu a patřil do domu Irmova, Pána snů.Často se učil také od Nienny Plačící. Jeho silou bylo naslouchání, trpělivost, soucítění, odvracení zoufalství a temných představ. Kolem roku 1000 Třetího věku byl vyslán Pány Západu do Středozemě spolu s ostatními Istari, aby pomohl čelit Sauronovi. Vyslanci nesměli otevřeně projevovat svou moc, ale radami, porozuměním a přesvědčováním sjednocovat svobodné národy k dobrému. Byli oděni tělem, aby si získali důvěru elfů a lidí, i když to mohlo zakalit jejich moudrost a poznání a zmást je únavou, strachem a slabostmi z těla pocházejícími. Oproti Curumovi (ve Středozemi zvaném Saruman) a Alatarovi, kteří se přihlásili dobrovolně, se Olórin zdráhal a považoval za příliš slabého na takový úkol, Manwë a Varda však byli jiného názoru.
Středozemě
Když připlul do Šedých přístavů jako poslední z Istari, tělem nejmenší, šedovlasý, s šedým pláštěm a vzhledem starší než ostatní, rozpoznal v něm Círdan největšího a nejmoudřejšího ducha a svěřil mu jeden z Tří prstenů, prsten Naryu, pomáhající rozněcovat odvahu. Saruman si ale po čase uvědomil, že Šedý posel dostal takový dar a sžírala jej závist a zlovůle, která se po čase stala zjevnou.
Na rozdíl od Sarumana a Radagasta se Gandalf neusadil, putoval po Středozemi a vysloužil si mezi národy ještě další jména: Mithrandir, Tharkûn, Incánus. Všímal si však méně zjevných center poznání, moci a odporu proti zlu (s výjimkou období, kdy začaly upadat) a více si uvědomoval přirozenou hodnotu toho, co jiní opomíjeli. Oblíbil si hobity a vytušil jejich důležitost.
Gandalf nejvíce pochyboval o stínu narůstajícím nad Temným hvozdem, měl podezření, že to může být povstávající Sauron. Roku 2063 Třetího věku proto vstoupil do Dol Gulduru, Sauron se však stáhl na Východ a započalo období Ostražitého míru. Ten trval téměř 400 let, dokud se Sauron do Dol Gulduru opět nevrátil. To vedlo v roce 2463 k vytvoření Bílé rady, v níž byli Gandalf, Saruman, Elrond, Galadriel, Círdan a někteří další páni Elfů. Galadriel usilovala, aby se její hlavou stal Gandalf, ale on úřad odmítl, neboť nechtěl mít jiná pouta a závazky než vůči těm, co jej poslali. Proto byl zvolen Saruman, který měl největší poznání o způsobech Nepřítele.
Následující léta byla vyplněna menšími válkami a pohromami, které postihovaly říše lidí, Elfů a Trpaslíků ve Středozemi – je zaznamenáno, že při Dlouhé zimě na přelomu let 2758/9 se Krajanům dostalo od Gandalfa pomoci. V roce 2850 se Gandalf odhodlal k tomu, aby podruhé vstoupil do Dol Gulduru a odhalil, že zde skutečně povstal Sauron. Setkal se zde v podzemní kobce s umírajícím Thráinem (i když ten mu tehdy nesdělil své jméno), kterého Sauron obral o jeden ze Sedmi prstenů, a získal od něj klíč od Ereboru. O rok později na schůzi Bílé rady se Saruman postavil proti Gandalfově snaze podnítit útok na Dol Guldur předstíraje, že zjistil, že se Jeden prsten odkutálel do moře. Ve skutečnosti umístil stráže v okolí řeky v naději, že Vládnoucí prsten najde sám, jakmile se objeví. Zjistil, že Sauron po něm na stejných místech pátrá také.
Gandalf občas zajížděl do Kraje si odpočinout, nyní měl mít ale jiné poslání v Kraji. Roku 2941 Třetího věku se v Hůrce náhodou setkal s Thorinem Pavézou, který mu pověděl o pokladu a drakovi Šmakovi (viz článek o Bilbovi). Přiměl Thorina, aby sebou vzali bilba jako zloděje. Gandalf přesvědčil obě strany ke spolupráci a vydali se na cestu. Při střetu se zlobry Gandalf, skrytý, vyprovokoval mezi nimi hádku a zlobři při svítání zkameněli. V jejich pokladu se našli 3 vzácné meče, Glamdring, Orkrist a Žihadlo. Gandalf si vzal Glamdring a od té chíle jej použval.
V další části výpravy Gandalf zavedl družinu k Meddědovi a rozloučil se s nimi. Spěchal totiž na Bílou radu, kde ostatní přesvědčil k útoku na Dol Guldur. Saruman tentokrát souhlasil, Sauron mu totiž při hledání Prstenu překážel.
Po další schůzi začal Saruman Gandalfa špehovat, všiml si totiž jeho zájmu o Kraj a najal si tam zvědy. Roku 2956 Tř.v. se Gandalf spřátelil s Aragornem.
Roku 3001 Tř.v. po Bilbově oslavě měl Gandalf vážné podezření, že našel Jeden Prsten. Navštěvoval Froda a uvědomil si, že v Kraji jsou zvědové. Spolu s Aragornem započali hledat Glum. Nakonec v roce 3017 Aragorn v Mrtvých močálech zajal Gluma, jeho výslech spolu s návštěvou Minas Tirith a vyhledáním Isildurova svitku přivedl Gandalfa téměř k jistotě. Tu mohla potvrdit jen zkouška, která by Prsten vystavila ohni.
Roku 3018 Tř.v. se Gandalfovy obavy potrvdily a poslal Froda na výpravu za zničením Prstenu.
V Hůrce Gandalf potkal Radagasta Hnědého, který měl nové zprávy. Gandalf se vydal za Sarumanem a odhalil jeho zradu. Z vrcholku věže utekl na křídlech orla Gwahira a ten ho odnesl do Edorasu, ke králi Théodenovi. Ten ho nechtěl vyslechnout a poslal ho pryč s tím, aby si vybral jednoho koně. Gandalf si vybral Stínovalse, pána koní, a 3 dny ho pronásledoval a krotil.
Pak se vydal do Hobitína, kde promluvil s otcem Sama. Na druhý den přijel do Hůrky a dověděl se, že hobiti odešli s Aragornem. O 3 dny později se na Větrově utkal s nazghuly a začal prchat na sver se 4 nazghuly za sebou. Do Roklinky se dostal oklikou, a trvalo mu to tak 15 dní (přijel až 18.října) a kvůli přechodu skal musel propustit Stínovlase.
25.října se zůčastnil Elrondovy rady, kde hrál klíčovou roli. Vysvětlil, že Prsten nejde jen tak zničit a že nelze spoléhat ani na záhadného Toma Bombadila. Zamítl též návrh na vhození Prstenu do moře. Obstál však s návrhem, zničit Prsten v Hoře Osudu. Bilbovi rozmluvil jeho nabídku, že Prsten zničí on sám a k úkolu se přihlásil Frodo.
(pokračování článku zítra)

Drtivé zbraně

Právě drtivý charakter dovolil způsobit zlomeniny a těžké pohmožděniny i přes zbroj, kterou nebylo nutné prorazit (to se týká hlavně zbrojí kroužkových, destičkových, šupinových apod., tedy zbrojí neplátového charakteru, ale i plátové zbroje měli s tímto typem útoku veliké problémy).

Nejstarší zbraní tohoto typu je kyj, známý už od pravěku. Jednalo se o kus dřeva nebo kosti s upravenou rukojetí pro držení a s rozšířeným koncem.Kyj se postupem času dosti přeměnil. Ve středověku se z něj vyvinul palcát. Na dřevěný topor se začala nasazovat hlavice z kovu (bronz, olovo, železo) ve formě koule nebo válečku. Pro větší účinnost se přidávaly hroty.

Bronzové hlavice se často rozbíjely, a tak postupně mizely, až se palcát zčal dělat kompletně ze železa. Hroty, které se ulamovaly byly vystřídány řadou ostrohranných kovových plátků. Rukojeť se též dělala ze železa. Tato zbraň si po těchto vylepšeních byla schopna poradit s plátovou zbrojí.

Další zbraní je sekera (sečně-úderná). Též je známá už z pravěku.Postupně se dělala z kamene, mědi, bronzu, železa a oceli. Zbraň která byla snadno dostupná většině populace, se dostala i do rytířské výzbroje. Na Tapiserii z Bayeux je vyobrazen nejeden rytíř v kroužkové zbroji útočící sekerou. Svým tvarem to byla zbraň spíše ofensivní, nebylo těžké s ní zaútočit. Váha a těžiště zbraně udělala většinu práce za člověka. Středověké štíty byly vyrobeny ze dřeva a potažené kůží - proti takové překážce byla sekera jednou z nejlepších zbraní - přeci jenom jejím původním účelem bylo štípání dřeva.Problémy nastaly teprve, pokud byl sekerník zatlačen do defensivní polohy. Obranná funkce sekery není z nejlepších. Ubránit se samozřejmě možné bylo, ale sekera rozhodně nedosahuje takových defensivních kvalit jako meč. Proto se využívala buď zároveň se štítem, nebo jako obouruční varianta s delším dosahem.

Speciálním typem sekery je sekera vrhací. Tato zbraň byla velmi rozšířena u nás v Čechách, vznikly ale pravděpodobně někde ve Švýcarsku. Tato zbraň mohla být využita jak na boj na blízko, tak i na dálku.Aby měl bojovník jistotu zásahu, byl na všech koncích kde nebylo ostří přidělán hrot.

Dalšími nebezpečnými zbraněmi byly řemdihy a bijáky. Nebezpečné byly nejen pro obránce, ale i pro útočníka, jelikož železná koule na řetězu zapuštěném do dřevěné násady byla velmi nevypočitatelná.

Velká údernost koule ještě posílená možností řetězu ohnout se okolo štítu a zasáhnout vyvolávaly na bojišti veliký respekt. Tato zbraň začala být hojně využívaná až v průběhu 15. století, kdy začínají na bitevním poli převládat dobře obrněné oddíly. Pro útok ze země na koně nebyl biják příliš uzpůsoben, protože pokud pěšák nezasáhl, vracela se mu koule velikou rychlostí zpátky.

Občas využívanou variantou řemdichu byl biják. Na jeden topor se umístilo několik řetězů s menšími koulemi, které dokázaly zasáhnout na více místech na jednou. O to méně byl biják ovladatelný.

Poslední údernou zbraní bylo válečné kladivo. Nejdrtivější zbraň vyvinutá z obyčejného nástroje, která dosáhla své největší slávy v 15. století. Doba, kdy na bojištích převládaly těžké a pevné plátové zbroje, byla jako stvořená pro použití těžkých zbraní. Většinou měla kovový kladivovitý týl, který přecházel v masivní hrot kosočtvercového průřezu. Z čelní strany (proti toporu) se nacházel hrot, využitelný k bodům. Tyto hroty byly skutečně strašlivou zbraní, která si poradila s kterýmkoliv typem brnění. Z boku se vzhledem podobaly hlavě havrana, proto se nazývaly havraní či vraní zobák. Nasazovaly se jak na dřevěná topora, tak se kovaly celé ze železa.

Kopí a dřevcové zbraně

Dřevcové zbraně jsou zbraně takové, které mají údernou část na delším dřevci.

Asi nejpoužívanější dřevcovou zbraní ve středověku bylo kopí. Bylo to v podstatě základní vybavení každého rytíře.

Kopí má ve středověku celkem důležité postavení.

Tato zbraň se vyvinula z oštěpu, který lidé používali jako jednu z prvních zbraní. Už v pravěku jsou známé nálezy oštěpů s kamennou špičkou.

Ale kopí prodělalo i ve středověku značné změny. Do 11.století bylo používáno jako aktivní zbraň, což znamená, že bojovník na koni držel kopí pevně jdnou rukou a bodal směrem dolů, na pěšáky. V této době měřilo ratiště 2,5 m na délku a kvůli pevnému uchopení průměr neměl přesahovat 3 cm. S příhodem třmenů a lepších sedel ve 12. století však vyla tato taktika vystřídána pasivním útokem, při které rytíř držel kopí pevně v podpaždí a využil klinetické energie koně v plném trysku k průjezdou řadou nepřátel.

Kopí se proto začalo protahovat, až dosáhlo rozměrů: 3 m na délku a 5 cm v průměru. Tyto rozměry umožňovaly kompromis mezi ovladatelností a dosahem. Takto dlouhá kopí už se ale nemohla využívat v boji muž proti muži, a tak rtíři často po prvním nájezdu kopí zahazovali, aby mohli využít jiné zbraně na blízko.

V průběhu 11. století dostávalo kopí i symbolický význam. S vývojem heraldiky se na něj začaly věšet praporce s heraldickými barvami a erbem. Tak mohli bojovníci poznat, kdo je na čí straně.

Kopí bylo využíváno i pěchotou, na počátku středověku v hojné míře. Důvodů je hned několik, ale asi nejdůležitější je cenová dostupnost7. Role kopí zde byla jak aktivní (aktivní útočení), tak pasivní (zakleknutí a držení kopí namířené proti najíždějící jízdě).

Další dřevcové zbraně se rozvíjely spíše ve spojitosti s pěchotou. Do 13.století se jedná především o bojové vidle, sekery na dlouhých násadách a cepy. Skutečný rozvoj těchto zbraní byl uskutečněn až s ústupem těžké jízdy z popředí bitevního pole.

Ve 14.-15. století začala pěchota pomalu opanovat bitevní pole. Začaly se rozvíjet nové a záludnější verze dřevcových zbraní. Z kopí se po přidání sekery stala zbraň s názvem halapartna, později se s přidáním háků a ostnů vznikla sudlice. Bojovalo se však i jinými drtivými zbraněmi na dlouhé násadě - byly to obouruční sekery, cepy, válečná kladiva atd.

John Ronald Reuel Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien (*3.1.1892-†2.9.1973)

Životopis
Tolkien se narodil Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes části Jižní Afriky). Jeho otcem byl Arthur Tolkien, ředitel bankovní pobočky. A jeho matkou byla Mabel Tolkienová, roz. Suffieldová. Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18.století. Příjmení Tolkien je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně smělý“). Tolkien měl jednoho bratra, který se jmenoval Hilary Arthur Reuel Tolkien a narodil se 17.2.1894.
Ve třech letech Tolkien odcestoval se svou matkou do Anglie, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejdříve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což nejspíše bylo inspirací pro název Dno Pytle (Bag End) v jeho knihách. V této době ale Tolkienův otec zemřel v Jižní Africe na krvácení do mozku. Se svojí matkou se John R.R. přestěhoval k jejím rodičům, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole, později do Warwickshire. Se svým bratrem trávli dny zkoumáním starého mlýnu a močálu. Tyto zážitky byly později zdrojem inspirace pro jeho knihy.
Mabel oba své syny učila nejdříve sama. Získali rozsáhlé znalosti v botanice a v jazycích. Matka Tolkiena naučila i základy latiny. Ve čtyřech letech už uměl číst a brzy nato i psát. Krátce poté navštěvoval Školu sv. Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda i Exeterskou Fakultu v Oxfordu.
V roce 1900 konvertovala matka spolu se sestrou ke katolictví, navzdory bouřlivým protestům její převážně baptistické rodiny.
Roku 1904 postihla Johna R.R.Tolkiena další katastrofa. Když mu bylo 12, jeho matka zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.
Jako sirotka ho vychovával otec Francis Xavier Morgan z Birminghamské Oratoře. Poblíž byla veliká budova a blízko ní Victoriánská věž, další inspirace (jako temné věže) pro jeho knihy.
V 16 letech se zamiloval do Edith Brattové (pozdější předloha Lúthien) a navzdory překážkám se s ní oženil a zůstali spolu celý život.
Na počátku 1.světové války byl povolán do Britské armády ke střelcům, kde se stal nadporučíkem. V roce 1917 byl ale odvolán, jelikož strávil skoro celý rok v nemocnici, protože trpěl zákopovou horečkou.
Během zotavování začal psát dílo Kniha ztracených příběhů, to byla série pohádkových příběhů.
Jak tvrdí Tolkienovi žáci, válka ovlivnila jeho práce v tom, že viděl fantasy jako únik před drsnou realitou průmyslového a válečného 20. století a z tohoto pohledu je třeba nahlížet na jeho odmítání alegorie ve všech jejích formách.
Po válce pracoval Tolkien v Oxfordu na Novoanglickém slovníku. Roku 1920 se přestěhoval do Leeds, kde na katedře angličtiny tamní university dosáhl roku 1924 titulu profesora anglosaského jazyka. Roku 1945 se na Mertonské fakultě v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury, kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1959.
Se svojí ženou měl Edith měl Tolkien 4 děti: John Francis Reuel (1917)
Michael Hilary Reuel (1920)
Christopher Reuel (1924)
Priscilla Anne Reuel (1929)

Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, pod nímž je pochován on i jeho žena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena and Lúthien na počest jednoho z největších příběhů lásky ve Středozemi.

Dílo
Tolkien rád vymýšlel fantasy příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem Dědy Mráze a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako Dopisy Děda Mráze.
Tolkien nikdy neočekával, že jeho příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta však roku 1937 vydal knihu s názvem Hobit. Ta byla původně napsána jen pro jeho děti. Ačkoliv to měla být dětská knížka, získala si ale i dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatelství požádalo Tolkiena, aby napsal pokračování.
To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámnějšího díla, kterým se stal výpravný román Pán prstenů (1954-1955) někdy ne zcela přesně označován jako trilogie - Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír, proto byl Tolkien nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román jako trilogii, což s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly - u názvu Dvě veže nikdy nesdělil, které měl na mysli, s názvem Návrat krále také moc nesouhlasil - podle jeho mínění moc příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí.
Tolkien k jeho napsání potřeboval téměř 10 let, během nichž byl neustále povzbuzován v klubu Inklings, zvláště pak svým nejbližším přítelem C. S. Lewisem, autorem knih o Narnii.
V 60.letech se Pán Prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20.století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců, tak i dle počtu prodaných výtisků.
Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví fy Waterstone zvolen nejvýznamější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.
Mytologie Středozemě je dále rozvinuta v knize Silmarillion a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal syn Christopher.
Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály a publikoval je jako Silmarillion roku 1977.
Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě nebo Nedokončené příběhy obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel.
Jazyky
Kromě hluboké znalosti anglosaštiny (staré angličtiny) a staré norštiny Tolkien hovořil s různou mírou plynulosti více než tuctem evropských jazyků, počínaje welštinou, galštinou, románskými jazyky jako francouzštinou, španělštinou a italštinou stejně jako ostatními germánskými jazyky (ranými formami němčiny a nizozemštiny jako například starou saštinou) a baltskými a slovanskými jazyky (litevštinou a ruštinou). Ve své osobní korespondenci zmiňoval, že zvuk finského jazyka zněl jeho uším nejliběji a stal se zdrojem inspirace pro quenijštinu, nejdůležitější z jím vytvořených jazyků.
Popularita jeho knih měla malý, ale trvalý dopad na užití anglického jazyka ve fantasy literatuře, evidentní je zejména užívání nestandardních forem slov 'elf' a 'trpaslík' (standardní tvary elfin a dwarfs byly vytlačeny jeho elvish a dwarves).

Bilbo Pytlík

Jméno: Bilbo Pytlík

Další jména: Přítel elfů, Nálezce Prstenu

Rasa: Hobit

Původ: Kraj, Hobitín

Datum narození: 2890 Třetího věku

Datum úmrtí: Čtvrtý věk, Valinor

Zbraň: meč Žihadlo

Matka: Belladona Bralová

Otec: Bungo Pytlík

Sourozenci: 0

Děti: 0 (adoptování Froda)

Bilbo je hlavní postavou v knize Hobit, která předchází trilogii Pán Prstenů. V roce 2941 Třetího věku se Bilbo přidal k výpravě k Osamělé hoře. Společně ho navštívili Gandalf a 13 trpaslíků, vedených Thorinem Pavézou. Po dlouhém přemlouvání souhlasil a odešel s nimi. Trpaslíky zachránil hned z několika situací, kdy jim šlo o život. V průběhu jejich cesty se Bilbo ztratil v Mlžných horách, kde se dostal až do Glumovy jeskyně. Tady našel Jeden Prsten, který ztratil Glum. Poté Bilbo potkal i Gluma a uzavřeli dohodu. Pokud Bilbo vyhraje nad Glumem, Glum ho vyvede z hor. Pokud vyhraje Glum, může Bilba sežrat. V průběhu také vyzradil své jméno a kraj, odkud pochází, což mělo poté dohru v trilogii Pán Prstenů. Bilbo nakonec Gluma přelstil záludnou otázkou a ten ho nevědomky vyvedl z bludiště pod Mlžnými horami ven. Bilbo vlastnil Prsten po 60 let, netušil však, co vlastně ve skutešnosti Prsten je. Ten mu prodlužoval život a tak se Bilbo nakonec dožil na hobita hodně let. Vraťme se ale k Bilbově cestě. Bilbo pokračoval s trpaslíky dál, až se dostali do Temného hvozdu. Zde trpaslíky vysvobodil ze spárů pavouků a Lesních elfů a v sudech se po řece dostali až do města pod Osamělou horou. Drak, který v hoře sídlil byl zabit a Bilbo byl zraněn v Bitvě pěti armád. Nakonec se ale v pořádku vrátil do Kraje.

Roku 2989 Třetího věku si adoptoval Froda, který osiřel po nehodě svých rodičů.

V průběhu svého života Bilbo několikrát Prsten použil, například když se chtěl skrýt před svými příbuznými Pytlíky ze Sáčkova. Bilbo se stával na Prstenu čím dál tím víc závislý a měl jej pořád u sebe v kapse. V den jeho 111 narozenin se ale po Gandalfově výzvě Prstenu vzdal a nechal ho Frodovi, stejně jako celé Dno Pytle. Odešel z Kraje víckrát ho zde nikdo nespatřil.

Odcestoval společně s třemi trpasličími přáteli do Roklinky, kde se usadil a pokračoval ve své knize o putování k Osamělé hoře.

Po skončení celé trilogie Pán Prstenů se vydal společně s Frodem, Gandalfem, Elrondem a Galadriel do Šedých přístavů, kde roku 3021 nastoupil na loď do Valinoru, kde v poklidu dožil. Byl také prohlášen druhým nejstarším hobitem v celé Středozemi (starší byl pouze Sméagol-Glum).

Baldurs Gate 2

Příběh původní Baldur's Gate začíná v neklidné době, kdy se železo mění v bezcenný materiál, zbraně z něj vytvořené jsou neúčinné a zemí se prohání bandy lapků plenících vše cenné, co ještě zbývá. Mezi tím vším v ústraní pevnosti Candlekeep a péči mudrce Goriona vyrůstáte vy, bez znalosti svých skutečných rodičů. Na jeho přání se vydáváte do lepšího úkrytu, kde vám "vysvětlí vše". Bohužel, první noc na cestě je Gorion brutálně zavražděn a vy, spolu s Imoen začnete hledat viníka. Postupně zjistíte, že jste dítětem zlého boha Bhaala, téměř každý by chtěl využít váš božský původ ke svým záměrům, a vrah Goriona, Sarevok, je váš nevlastní bratr. Jeho záměr stát se vládcem země zlikvidujete a v samotném finále ho zabijete a pomstíte tak smrt svého pěstouna.

Na scénu vašk tentokráte vstupuje nový padouch, Jon Irenicus .

Ocitáte se v provincii Amn, jižně od Sword Coastu, a snažíte se přijít na to, proč vám tenhle bastard dělá nepříjemnosti a co vlastně chce. Ostatně, už od prvních scén, kdy vás mučí v kleci a v prvním dungeonu, kde nacházíte jeho oběti, mu v duchu slibujete, že za své zločiny pořádně zaplatí. Příběh je navíc vkusně doplňován snovými scénami (které se odehrávají v ingame enginu při vašem odpočinku) a které nejste schopni příliš ovlivňovat, plus dalšími, vysvětlujícími, při přechodu mezi kapitolami.

Ve hře pro jednoho hráče máte možnost vytvoření pouze jedné postavy, zbytek vaší party si najímáte po cestě. Z tohoto důvodu se vyplatí věnovat její tvorbě pár desítek minut a narolovat si co nejlepší vlastnosti. Maličký hint - klidně snižte vaši charismu na minimum. Ne že by neměla tahle vlastnost vliv, ve hře na ní závisí řada věcí počínaje reakcemi obyvatel Amnu a konče množstvím a kvalitou pokladů, které nacházíte, ale brzo na začátku hry získáte prsten, který zvýší libovolné postavě charismu na maximum. Postava, kterou si vytvoříte (nebo importujete z předchozího dílu) začíná rovnou s 89k zkušeností, takže odpadá klasické plácání se na nízkých úrovních, kde platí - málo schopností, málo zábavy. Existuje i možnost jak si vytvořit kompletní partu sami, stejně jako v minulém díle při hraní multiplayer hry, kde označíte kontrolu všech charakterů vámi, ale přijdete takto o řadu questů a komunikaci mezi NPC postavičkami. Osobně to považuji za jasnou výzvu ke druhému odehrání celé hry.

Neuvěřitelné věci se programátorům z Black Isle podařily také s NPC (non-player character), postavami které najímáte do své družiny. Nejenže má každý z nich k dispozici takovou zásobu textů, jako všechny ostatní NPC v předchozím díle dohromady, ale podařilo se jim těmto postavám vdechnout duši. NPC komentují vaše rozhodnutí, vměšují se do vašich rozhovorů s obyvateli Amnu, ptají se vás na různé věci, nebo si prostě jen tak pokecají mezi sebou. Na základě vašich voleb při rozhovoru s nimi se formuje i jejich vztah k vám, občas musíte při jejich hádce rozhodnout ve prospěch jedné z nich a ukočírovat je chce pořádnou dávku diplomacie. Jako každá lidská bytost, se může váš družiník (či družinice) i zamilovat.

Souboje i celá hra probíhají v reálném čase, do té doby než ji zapauzujete, nebo dokud se nezapauzuje sama na základě nějaké předdefinované události, nastavené v možnostech hry. Sem patří například těžké zranění někoho z vašich lidí, nalezení pasti nebo smrt nepřítele. Vaše postavy se chovají vcelku rozumně, podle nastaveného skriptu. Mágové útočí kouzly, nebo se snaží odstranit magické ochrany nepřátel, klerikové pobíhají kolem a léčí bojovníky, hraničáři si ustoupí dál od hlavní vřavy a ostřeluje nepřátele z luku, a paladin, pokud je mu to určeno nejdřív vyřadí nepřátelské mágy a teprve potom se věnuje do něj bušícím trpaslíkům. Ke hře je přiložen i překladač skriptů a manuál k tomuto jazyku, takže si chování svého hrdiny můžete doslova naprogramovat.

Obtížnost úkolů se pohybuje od jednoduchých (donést zraněného jeho přátelům) až po delirické. Řada questů obsahuje (vždy přísně logické) hádanky, a tak se mi stalo to, co už dlouho ne - že jsem se na chvíli zastavil, a v duchu si rekapituloval, co vlastně o tom úkolu vím, a jak by se dal vyřešit. Funguje to neskutečně dobře a vy jste vtahováni do hry stále hlouběji. Úkoly se občas tříští do série podúkolů a ty případně i do dalších miniquestů plných různých zvratů, a teprve po jejich kompletním projití máte nárok na zaslouženou odměnu ve formě zkušeností nebo peněz či magických předmětů. Většina jich nijak nesouvisí s hlavní dějovou linií, ale dotváří obraz celého světa, ve kterém se pohybujete. Za splnění speciální série úkolů získáváte nárok na vlastní Stronghold (v případě bojovníka pevnost, u mága věž, nebo třeba u hraničáře vlastní boudu v lesích) a stáváte se ochráncem svého panství. Dost úkolů je také přístupných pouze pro určitá povolání, což je zase o důvod víc, proč si BG II zahrát vícekrát než jednou. Rozdíl je dokonce v tom, za jaké přesvědčení hrajete, takže zatímco dobrá postava pomůže v jednom z questů otroky osvobodit, zlý charakter dostane za úkol naopak jejich vzpouru zpacifikovat.

Shrnutí: Řada her vám umožní strávit před monitorem nespočetně hodin, a další hry zase skvělou zábavu. Málokdy se stává, že by tyto dvě vlastnosti byly skombinovány a Baldur's Gate II je jednou z těch nemnoha výjimek. Vynikající příběh, nádherné zpracování a neskutečná rozsáhlost spolu s tím jak moc závislost způsobující tahle hra je, znamená pro každého RPG pozitivního hráče pouze jediné - OKAMŽITĚ si sežeňte svoji kopii. Obložte se potravinami. Prodejte svého křečka. Zamkněte se v pokoji, ať vás nikdo neruší. A klíč spolu s mobilním telefonem vyhoďte z okna.

Neocenitelnými pomocníky vám budou váš deník a mapa. Do deníku se automaticky zaznamenávají všechny důležité události jejich svědkem či účastníky budete, zadané questy a informace o jejich průběhu, které se postupně budou přesunovat do kapitoly splněných, a mimo jiné si do něj můžete sami dělat libovolné poznámky. Mapy městských částí jsou již předem kompletně odhalené a opoznámkované, a věřte mi, bude se vám to setsakra hodit, alespoň do doby než budete tyto lokace znát lépe než vlastní boty. Venkovní lokace a všechny dungeony si budete muset prozkoumat a případně i opoznámkovat sami. Prostředí jsou skutečně různorodá, procházet budete nejen města, vesnice, ostrovy, pevnosti a podzemní žaláře ale i tak exotické lokace jako je třeba cirkusový stan, slizké doupě Beholderů, podmořské město rybí rasy nebo Underdark, podzemní království temných elfů.

Část převzato z: www.bonusweb.cz

Hodnocení Bonuswebu: 97%

Mé hodnocení: I když grafika není nic moc, myslím si, že Baldurs Gate by byla jedna z her kandidující na nejlepší RPG v historii. Na dobu vzniku (1999) je všechno propracováno do detailů a jediná odpověď nějaké postavě ve hře může znamenat naprosto odlišný vývoj pozdější hry. Příběh je také velice dobrý a jen tak vás nepustí. Též zvuk je výborný, ve městech slyšíte povídání a vykřikování obchodníků, v přírodě zpěv ptáků, či zurčení potoka. Dávám tedy této hře stejně jako Bonusweb 97%

Peregrin Bral

Jméno: Peregrin Bral
Další jména: Pipin, Pip, Strážce Citadely
Rasa: Hobit
Původ: Kraj
Datum narození: 2990 Třetího věku
Datum úmrtí: 64 Čtvrtého věku, Gondor
Zbraň: meč
Matka: Rosana Stránská
Otec: Paladin Bral II.
Sourozenci: 0
Děti: 1
Pipin je nejmladším členem celého Společenstva, není dokonce jako hobit ani dospělý. Ze začátku je také nejmenší z hobitů ze Společenstva. Se svým bratrancem Smíškem jsou nejlepší přátelé. Pipin je také velmi veselý a někdy může působit nezkušeně a dětinsky.
V Roklince se společně se Smíškem přidá ke Společenstvu.
V dolech Moria to byl Pipin, který přilákal skřety a Balroga, když shodil pozůstatky mrtvého trpaslíka do studny.
Společně se Smíškem jsou zajati Sarumanovými skuruty a vlečeni do Železného pasu.
Pipin ale dostane nápad a shodí na zem elfí sponu, kterou dostal v Lórienu. Poté ji najdou Aragorn, Legolas a Gimli a mají naději, že hobiti ještě žijí.
V Železném pase Pipin najde Palantír, který z věže shodí Gríma Červivec. Pipina velice zajímá, co ten Palantír je a tak jej v noci vezme Gandalfovi a zadívá se do něj. Začne k němu promlouvat Sauron a snaží se od něj vyzvědět informace. Pipin naštěstí nic neřekne a Gandalf ho bere do Minas Tirith, do města, které Pipin v Palantíru viděl hořet.
Tady nabídne své služby Denéthorovi, správci trůnu, jako odčinění Boromirovy smrti, který hobity bránil u Amon Henu. Denéthor přijme jeho služby a jmenuje ho Strážcem Citadely.
Když se vrátí polomrtvý Faramir a Denéthor ho chce upálit, Pipin ho zachrání společně s Gandalfem a Faramir přežije.
Poté Pipin vyráží se svými přáteli k Černé bráně. Pipina skolí trol, ale trpaslík Gimli ho vytáhne a zachrání ho. Po uzdravení je králem Elessarem pasován na rytíře.
Když se vrátí do Kraje, tak se roku 6 Čtvrtého věku ožení s o 4 roky starší Diamantou z Dlouhé stráně a mají spolu jediného syna faramira, který se později ožení se Samovou dcerou Zlatovláskou.
Roku 13 Čtvrtého věku je jmenován Velkým Bralem a vladykou. Vladykou je po celých 50 let, poté však společně se Smíškem odjíždějí do Rohanu a Gondoru, kde v poklidu dožijí.
Roku 64 Čtvrtého věku Peregrin umírá a je se Smíškem pohřben v hrobce králů Rath Dínen.
Herec: Billy Boyd

Elfové

Elfové jsou v žánru fantasy asi nejčastěji vyskytovanou rasou. Velký vliv na zrození elfů měl J.R.R.Tolkien.

Podle Tolkiena byli elfové první bytosti, které uměli mluvit, zpívat atd., prostě první inteligentní tvorové. Jsou popisováni jako krásní a moudří a jsou také nesmrtelní (zabiti být můžou, neumřou však přirozenou smrtí). Nejvíce se podobají lidem.

Elfové jsou rozděleni na několik větví (odrůd). Existují temní elfové, vznešení elfové, lesní elfové a další.

Dovednosti a vlastnosti

Elfové mají velmi dobrý zrak, dohlédnou dále než člověk. Jsou mírumilovnou rasou (snad jen kromě temných elfů) a do válek se neradi zapojují. Když však opravdu bojovat musí, umí se velmi dobře bránit.

Jejich typickou zbraní je dlouhý luk, v jehož dovednosti opravdu vynikají. Kovají ale i meče a zbroje a vyrovnat v této dovednosti se jim můžou jedině trpaslíci. Elfové také objevili pevný a odolná kov-methril, který od nich převzali trpaslíci.

Elfové žijí v harmonii s přírodou a milují vše co rostě. Nekácí zbytečně stromy jako lidé a všeobecně přírodě velice rozumí.

Tyto vlastnosti většinou mají elfové téměř všech autorů, v jedné věci se ale mnohdy liší. Podle Tolkienových knih, elfové neumí používat magii, někteří jiní autoři naopak píší, že elfové magii objevili jako první a používat ji umějí.

Historie elfů podle Warcraftu

Samotářští Temní Elfové byli první rasou, která ve světě Warcraftu vznikla. Tyto stinné, nesmrtelné bytosti byli první, kdo se učil magii a vypustili ji do světa téměř deset tisíc let před Warcraftem I. Lehkomyslným používáním magie přivedli elfové do světa Plamennou legii, což vedlo ke katastrofické válce mezi dvěmi titánskými rasami.
Temným Elfům se stěží podařilo zprovodit Legii ze světa, ale jejich úžasná domovina byla zničena a utopena mořem. Jako rasa jsou Temní Elfové typicky čestní a spravedliví, ale jsou velice nedůvěřiví k „nižším rasám“ světa. Od přírody jsou nočními tvory a jejich temné síly získávají stejnou nedůvěru, kterou chovají k jejich smrtelným sousedům.

Historie elfů podle Tolkiena

V Tolkienově Středozemi jsou elfové (Quendi) ušlechtilé dlouhověké bytosti, které do určité míry vládnou magií a byli první, kteří osídlili svět. Tolkien je rozděluje na Vznešené (Calaquendi, dále se dělí na Vanyar, Noldor a část Teleri), šedé (Sindar), zelené (Laiquendi) a temné (Moriquendi). Paralelně Eldar označuje Vanyar, Noldor a všechny Teleri a Avari ostatní (podmnožinu Moriquendi). Toto rozdělení nemá nic společného se základním dělením mytologických elfů, všichni Tolkienovi elfové jsou stejný druh bytostí.
Tolkienovo rozdělení elfů je dáno zejména tím, jak se zachovali k nabídce odchodu do Valinoru - Vanyar do Valinoru přišli a zůstali v něm, Noldor do něj přišli, ale později se vrátili a přinesli do Středozemě moudrost a magii Valinoru, Teleri zčásti došli, zčásti - Sindar a Laiquendi - se vydali na cestu, ale nepřekročili moře. Sindar zůstali v Beleriandu, Laiquendi zůstali východně od Mlžných hor. Avari pozvání odmítli.
Za temné elfy ve smyslu mytologického dělení by mohli být považováni skřeti, protože Melkor, temný pán, podle jedné teorie elfy týral až se změnili do skřetí podoby. Mají také podobný vzhled jako mytologičtí temní elfové.

Elfové podle Sapkowského

V díle Sapkowského jsou elfové mizejícím zahořklým druhem, který má k lidem spíše konfliktní vztah. Sapkowkovského elfové jsou příbuzní s dryádami, v mytologickém dělení se řadí ke světlým elfům. Mezi trpaslíky a elfy nepanuje taková nenávist jako u jiných autorů, což je způsobeno tím, že obě rasy, byť nepříbuzné, se počítají k tzv. starší krvi a pomalu podléhají nezadržitelné záplavě lidí - staré spory, na které se několikrát otevřeně naráží, jsou tudíž zatlačeny do pozadí aktuálním společným nepřítelem.

Elfové ostatních autorů

Dokonalým příkladem zlých elfů jsou elfové z Pratchettovy Zeměplochy. Jsou vznešení a krásní, čtou myšlenky a baví je jen tak mučit nižší formy života, tj. všechny ostatní. Vzhledově se jedná o světlé elfy, nicméně jejich vládkyně je královna víl a jediné čeho se obávají je železo, přesněji feromagnetické materiály - a trochu také „železa v hlavách“, tj. logického myšlení.

Elfové se nachází i ve hrách na hrdiny. V anglickém Dungeons & Dragons nebo českém Dračím doupěti se jedná o elfy podobné Tolkienovým nebo Feistovým. Z Dungeons & Dragons se dostali do řady knih touto hrou inspirovaných. Např. Temní elfové neboli Drovové (anglicky: Drow) se objevují v jednom ze světů Dungeons & Dragons Forgotten Realms.

Je samozřejmě mnoho dalších autorů, v jejichž knihách jsou elfové, ty však už zde uvádět nebudu.

Meč

Meč je sečno-bodná zbraň a je řazen do skupiny chladnách zbraní a zná ho asi každý. Ve středověku ho používal kdekdo. A nyníněco o stavbě meče.

Stavba meče

Stavba meče se může lišit, některé kultury měly různé meče, ovšem základní části meče zůstávaly stejné a jsou to tedy:

- Hrot

- Čepel

- Ostří

- Záštita (příčka)

- Jílec (rukojeť)

- Hlavice (hruška)

Hrot - je to vlastně špička zbraně a je určený k bodání

Čepel - to je část od hrotu k jílcí, která je určená k seku nebo řezu, nejčastěji je oboustranně broušená, vylepšovala se výžlabkem, táhnoucím se od záštity k hrotu, skoro po celé délce čepele nebo naopak se vylepšovala výstupkem, významy těchto "vylepšování" však nejsou příliš známy

Záštita - to je jakási "přepážka" mezi čepelí a jílcem, a jedna z nejdůležitějších součástí meče

Jílec - ten slouží samozřejmě k držení meče

Hlavice - hlavním účelem je vyvážení zbraně, zlepšení manévrování se zbraní, někdy se používá také k útoku, s hlavicí se dá rozbít třeba i přilba, někdy i s lebkou (tento útok se ale spíše používal při omračování nepřítele)

Ostří - část čepele určená k seku či řezu

Odlišnosti

Jak už jsem psal na začátku, některé národy měli různé varianty mečů. Římané třeba skoro nepoužívali meče se záštitou. Bojovali spíše kopími a když tedy museli bojovat meči, spoléhali se spíš na masivní štíty (pavézy), takže záštitu nepotřebovali.

Vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, tento nedostatek totiž kompenzovali svou silou a zuřivostí.

Historie

Vetší zájem si tato zbraň začala získávat až s nástupem středověku a křížových výprav, kdy se stala hlavní zbraní všech evropských armád. Meč byl prohlášen za „svatou zbraň“, pravděpodobně díky tomu, že se tvarem podobá kříži a díky jeho funkci při různých obřadech, jako byla korunovace krále nebo pasování muže do rytířského stavu. Dodnes je meč považován za symbol síly a pravdy a i dnes je součástí stejnokroje některých světových armád, kde už ovšem plní pouze estetickou funkci.

Nositel meče

Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. Touží po něm, potřebuje ho. Je součástí rytířovy duše. Ztratit jej, je jako ztratit dobrého přítele. Meč byl to nejcennější z rytířova majetku, nejcennější věc, kterou vlastnil, věc, která byla jeho nejlepším přítelem, věc, která jej nikdy nezradila, která v jeho rukou konala funkci soudce a kata zároveň a která rozhodovala o životě a smrti.

Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibur, nebo pokud nahlédneme-li do světa fantasy, Narsil, meč Elendilův, nebo Glamdring, elfí meč vykovaný ve skrytém městě Gondolinu, který později přijal za svůj Maia Olórin (Gandalf) během Třetího věku Středozemě.

Zanikání meče

Gotické meče jako takové s nástupem renesance a baroka postupně vymizely. Ustoupily rychlejším, obratnějším kordům a rapírům. Zúžila se čepel, prodloužila se, přidal se koš na ochranu ruky

Kroužková zbroj

Její princip - vzájemně zřetězené kroužky - byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2-3.st.n.l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.

Někdy se na jediné zbroji objevují kroužky různých průměrů a síly drátu. Tato konstrukce zjevně vychází z předpokladu, že různé části zbroje mají různé požadavky na pevnost, odolnost nebo elasticitu. Tak třeba je pláštík a límec pláštíku tzv. zbroje sv. Václava z jiných kroužků a drátu než samotná zbroj. V depozitu Národního Muzea v Praze je uložena zbroj , vyrobená dokonce ze třech různých typů kroužků o různé síle drátu, která velmi dobře demonstruje výše popsaný princip. Hruď, záda, ramena a část rukávů jsou řešeny středně velkými kroužky, zatímco boky, spodní část zbroje a zbytek rukávu jsou řešeny velmi jemnými kroužky. Zbroj doplňuje stojací límec ("obojek") z ohromných masivních kroužků a k němu připojený pláštík opět z jemných kroužků.

Později, ve 12. a zejména ve 13. století se již doslova masově rozšířila sama technologie výroby těchto zbrojí. Zároveň se ale tyto odolné zbroje zřejmě příliš neničily a předávaly dál - dědicům či jako kořist, popřípadě se pak podle požadavků upravovaly, zkracovaly apod. Tím začalo zbrojí přibývat, což muselo vést k postupnému snížení cen a zvýšení dostupnosti tohoto typu odění, takže se jí mohlo pyšnit stále více bojovníků z řad nobility. Ještě v 11.st. a počátkem 12. století si mohl podobnou zbroj dovolit pouze kníže či movitý feudál, případně jeho nejužší družina. Nicméně v rukopisech Petra de Ebulo z konce 12. století jsou již vyobrazeni i čeští bojovníci v hojných kroužkových kompletech, jak při obléhání města tak jako jízda. V průběhu 13.st. pak již tato zbroj zcela převládla a stala se pro těžkooděnce jakýmsi standardem.
Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích - od krátkých rukávů a krátkých zbrojí, se postupným vývojem dospělo k dlouhým jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a neudál se plošně. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) - zbroje s pevně připojenou kapucí nacházíme v ikonografických pramenech již od konce 11.st. a v první polovině 12.st. Rukávy těchto zbrojí s již integrovanou kapucí mohly být buď krátké - dosahující pouze po loket (Sant Barthelemy - 1110, Výšivka z Bayeux 11.st. - jedná-li se o pletivo aj.) nebo dlouhé, dosahující až k zápěstí (např. Kronika Johna de Worcester - 1140 aj.) kde jsou buď volné nebo se uvazovaly k zápěstí řemínky. Od druhé poloviny 12.st. se pak objevují již zcela uzavřené kompletní zbroje chránící i ruce bojovníků.

Komplety:
Zbroje bývaly počátkem 12. století dlouhé zřejmě ještě pod kolena nebo ke kolenům, od konce 12.st. se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz - na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce chránila jak již bylo řečeno od konce 11.st. či počátku 12.st. pevně připojená kapuce. Přibližně po polovině 12.st. pak nacházíme v pramenech výjevy bojovníků, kteří již mají i samotné ruce chráněné kroužkovým pletivem. Rukáv, který původně dosahoval buď k lokti nebo k zápěstí se protáhl a zakončil palcovou rukavicí - pěstnicí, pokrytou kroužkovým pletivem na hřbetě ruky (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12.st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible - 1150-75, Great Canterbury psalter - 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12.st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny). Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se až do konce 13.st. a někde i do 14.st. Ttímto krokem se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejdokonalejší formě kroužkové ochrany - tzv. kompletům. Uzavřené komplety se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.
Kvalitní ochranu hlavy řešila kapuce, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj. Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz. obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje (ochranný cíp aj.), bývala zpravidla podšívána kůží nebo vycpávanou ochranou. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky. Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg.Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením - nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči - na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce.

Na závěr uvedeu něco k účinnosti a odolnosti této zbroje. Až do nástupu plátových zbrojí se jednalo o jedno z nejdokonalejších a nejlepších řešení ochrany bojovníka vůbec. V líčení kronikářů sice nacházíme popisy a výjevy údů uťatých navzdory kroužkové ochraně, což bylo dáno skutečně velkou razancí úderu románského meče, ale především tím, že čepel dopadla na poměrně úzkou část kroužkového pletiva. Takže se úder neměl kde rozložit a ruku či nohu mohl utnout. Ve Visby (14.st.) byla nalezena vedle těla uťatá ruka v kroužkovém pletivu, polský velitel Želislav přišel o ruku navzdory kvalitní brni, v rukopisu Petra de Ebulo (12.st.) i jinde nacházíme výjevy uťatých hlav v kroužkových kapucách či rukou nebo nohou navlečených v kroužkové zbroji apod. V drtivé většině případů ale zbroj ostří nejspíš zastavila, bohužel však rytíř často utrpěl vážná vnitřní zranění a zlomeniny způsobené otřesy a údery dopadajících zbraní. Jsou známy případy, kdy odnášeli z bojiště či kolbiště zraněné nebo i mrtvé rytíře, aniž by jejich zbroj jevila jakékoli viditelné známky poškození. Takto musel být roku 1075 s četnými pohmožděninami vyveden svými lidmi z boje zraněný sasský vévoda aniž byla jeho zbroj poškozena. Kronikář Jarloch popisuje případ velmože Viléma z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185: "...Vilém, zakladatel téhož kostela, liščí krzno oblekl přes krunýř svůj, kteréž roztrháno bylo a mělo více než tisíc děr, sám však vyvázl živ a zdráv..." .Proto vedle samotné zbroje velmi záleželo na jejím podkladu.Ve spojením s kvalitním krznem pak zbroj poskytovala vcelku dostatečnou ochranu proti (tehdy ještě převážně sečným) mečům, méně už chránila proti dopadu seker a úderných zbraní a nejslabší ochranu pak skýtala proti zbraním bodným, jako byla kopí jezdců i pěšáků, případně kopí vrhací. Ne zcela spolehlivou ochranu skýtala (s ohledem na vzdálenost) také proti střelám z kuše nebo velmi silných luků. S postupným vývojem nových zbraní a stylu boje bylo nutné hledat nové způsoby ochrany - od zesilování stávající kroužkové ochrany o další části, až k plátovým zbrojím chránícím lépe proti bodům a novým zbraním. Ze 13.st. již máme doloženy v ikonografických pramenech četné výjevy bojovníků bodajících úspěšně mečem do kroužkového pletiva.

Smělmír Brandorád

Jméno: Smělmír Brandorád
Další jména: Smíšek
Rasa: Hobit
Původ: Kraj, Rádovsko
Datum narození: 2982 Třetího věku
Datum úmrtí: 64 Čtvrtého věku, Gondor
Zbraň: meč
Matka: Esmeralda Bralová
Otec: Saramír Brandorád, pán Rádovska
Sourozenci: 0
Děti: ? (1)

Smíšek byl jeden z nejinteligentnějších hobitů v Kraji. Se svým nejlepším přítelem a bratrancem Pipinem také rádi chodili do hospody a zpívali. Někdy však třeba udělali i nějakou výtržnost, Smíšek byl jinak opravdu velice znalý a inteligentní.
V knize vedl Froda, Sama a Pipina zkratkou skrz Starý hvozd, kde se setkali s Tomem Bombadilem. V Roklince byl několikrát viděn, jak studuje mapu jejich cesty. Společně s Pipinem vyslechli tajnou schůzi Rady a přidali se ke Společenstvu.
U Amon Henu viděli Boromirovu smrt a byli zajati skuruty, kteří je vlekli do Železného pasu.
Skuruti byli pobyti Rohanskými jezdci a Smíšek s Pipinem utekli do Fangornského lesa, kde potkali Stromovouse. I přes Stromovousův zákaz pili Smíšek s Pipinem vodu z Fangornského potoka a po něm značně vyrostli a stali se nejvyššími hobity v historii (měřili 4,5 stopy).
Poté Stromovouse přemluvili, aby svolal Entí sněm, aby se rozhodlo co dál.
Společně s enty poté dobyli Železný pas a postarali se o Sarumanovu porážku.
Poté vyčkali příjezdu krále Théodena a společně odjeli do Rohanu. Když Pipin odjel s Gandalfem do Gondoru, Smíšek se zpřátelil s Théodenem a stal se jeho panošem. Společně s Éowyn tajně jeli do bitvy na Pellenorských polích. Tady se střetli s Černokněžným králem Angmaru. Smíšek zezadu nazghula bodl svým mečem, který jako jeden z mála zbraní nazghulovi ublížil.
Poranil si ale ruku a byl přenesen do Domů uzdravování, kde se s Aragornovou pomocí rychle zotavil. Smíšek dostal také uznání od nastávajícho krále Éomera, za jeho činy.
Když se hobiti společně vrátili do Kraje, byli uznáni, jak už jsem psal, nejvyššími hobity, co kdy žili. Smíšek se potom oženil s Estellou Bolger (nevím jak bych to přeložil). Stal se také pánem Rádovska, jako jeho otec. Roku 62 Čtvrtého věku přichází zpráva z Rohanu, že král Éomer si přeje před svou smrtí ještě naposled vidět Smíška s Pipinem. Smíškovi bylo tehdy 102 let. Úřad i majetek předali svým následovníkům a odjeli do Edorasu a víckrát je v Kraji nikdo nespatřil. V Edorasu Smíšek zůstal až do smrti krále Éomera s pak se s Pipinem vydali do Gondoru, kde dožili poslední roky života. Když zemřeli, byli uloženi v Rath Dínenu, mezi velikány Gondoru, po boku krále Elessara.
Herec: Dominic Monaghan

Vyhodnocení anket

V minulých dvou týdnech se konali na tomto blogu 2 ankety, jedna o seriálu Ztraceni a ptal jsem se, jestli se na tento seriál díváte. Hlasovalo 34 lidí, z toho 19 se na Ztracené dívá a 15 se na tento seriál nedívá.
V druhé anketě jste volili nejoblíbenější fantasy rasu. Zúčastnilo se 29 lidí a suverénně vyhráli elfové s 16 hlasy. Po 3 hlasech dostali trpaslíci a skřeti, jeden hlas hobiti (hlasující pan Fráňa). A 6 hlasujících si myslí, že ani jedna z nabízených možností není jejich oblíbená.
Nyní budou v následujících 2 týdnech probíhat další 2 ankety, na téma Pán Prstenů. První bude o oblíbenosti trilogie, druhá bude o oblíbenosti postav.
TAK NEZAPOMEŇTE HLASOVAT!!!!

Samvěd Křepelka

Jméno: Samvěd Křepelka

Další jména: Sam, Samvěd Zahradník

Rasa: Hobit

Původ: Hobitín, Kraj

Datum narození: 6.4.2980 Třetího věku

Datum úmrtí: Čtvrtý věk, Valinor

Zbraň: meč

Matka: Bella Dobříšková

Otec: Peckoslav "Kmotr" Křepelka

Sourozenci: 5

Děti: 13

Samvěd Keřepelka se narodil 6. dubna 2980 Třetího věku svým rodičům Peckoslavovi "Kmotrovi" Křepelkovi Belle Dobříškové. Sam měl také pět sourozenců: starší Pecků, Halfera, Sedmikrásu a Máju a mladší Mochničku.

Sam žil od narození v Kraji a dělal zahradníka Bilbovi Pytlíkovi. Byl také zamilován do půvabné hospodské Růži Chaloupkové, se kterou se později oženil.

Jednoho večera Sam pod oknem Dna Pytle "stříhal trávu" a uslyšel Gandalfa, jak vypráví Frodovi příběh o Prstenu Moci. Gandalf ale cosi zaslechl pod oknem a objevil Sama. Jako trest za poslouchání cizího rozhovoru Gandalf poslal Sama s Frodem na výpravu s Prstenem.

V Roklince se ale prohřešku poslouchání cizího hovoru dopustil znovu a když slyšel, že Frodo se vypraví do Mordoru, aby zničil Prsten, ihned se přidal k družině.

Sam se prokázal jako dobrý společník, ochránce, ale hlavně jako dobrý a věrný přítel. Nesl většinu nákladu, který Frodo se Samem měli. Vařil a v noci držel stráž. Když potkali Gluma, Sam narozdíl od Froda tvora prohlédl a věděl, že má nekalé úmysly. To se potvrdilo v průsmyku Ciroth Ungol, kde Glum Froda v podstatě přinutil, aby poslal Sama domů. Sam se však nevzdal a nezanevřel na Froda. Vydal se za nimi a zahnal neohroženě velkou pavoučici Odulu. Poté vysvobodil Froda ze zajetí skřetů, na malou chvíli dokonce nesl Prsten. Ve věži ho však Frodovi vrátil. Poté společně putovali přes pustou pláň Gorgoroth a Sam Froda neustále podporoval. Frodo už téměř umíral únavou a žízní, Sam na tom nebyl o moc lépe. Přesto Sam Froda vzal na záda a nesl ho ke vchodu do Hory Osudu. Zde se znovu objevil Glum a zapásil s Frodem o Prsten. Vypadalo to, že oba spadli do nitra hory, Frodo se však zachytil skály a Sam ho zachránil vytáhnutím nahoru. Poté byli odneseni orly do Roklinky.

Když se vrátili do Kraje, viděli, co se s ním stalo (v knize, ve filmu byla tato část vynechána). Stromy zničené a pokácené. Sam tak využil svůj dar od Galadriel a vysázel stromy nové.

Po Válce o Prsten se Sam oženil s Růžou Chaloupkovou, se kterou se přestěhoval do Dna Pytle. Spolu měli 13 dětí: Elanor Sličnou, Froda Zahradníčka, Růžu, Smíška, Pipina, Zlatovlásku, Peckoslava, Sedmikrásu, Prvosenku, Bilba, Rubínu, Robina a Tolmana.

Po narození jejich prvního dítěte, byl Sam doprovodit Froda a Bilba do Šedých přístavů, kde odplouvali lodí do Valinoru. Frodo Samovi odkázal celé Dno Pytle a Červenou knihu Západní marky (příběhy Bilba a Froda), aby ji dokončil.

Roku 7 Čtvrtého věku byl Sam zvolen starostou Kraje a je zvolen hned několikrát.

Roku 62 Čtvrtého věku umírá Růža Chaloupková a Sam se rozhodne odejít. Předá Červenou knihu své dceři Elanor a opustí Kraj, ve Středozemi ho už nikdo nikdy neviděl. Elanor tvrdí, že odešel do Šedých přístavů a odplul za Frodem do Zemí Neumírajících-Valinoru.

Herec: Sean Astin

Frodo Pytlík

Jméno: Frodo Pytlík

Jiná jména: Ten, který nese Prsten, Devítiprstý

Rasa: Hobit

Původ: Hobitín, Dno Pytle

Datum narození: 22.8.2968 Třetího věku

Datum úmrtí: Čtvrtý věk

Zbraň: meč Žihadlo

Matka: Primule Brandorádová

Otec: Drogo Pytlík

Sourozenci, Děti: žádné

Frodo Pytlík se narodil svým rodičům Drogu Pytlíkovi a Primule Brandorádové 22. srpna 2968 Třetího Věku. V roce 2980 Třetího věku Frodo o oba rodiče přišel, utopili se na řece Brandyvíně. Na starost si ho vzali příbuzní jeho matky. V roce 2989 Třetího věku přechází Frodo do opatrovnictví Bilba Pytlíka. To bylo Frodovi pouze 21 let, hobiti docházejí dospělosti až v 33 letech. Frodo se tedy přestěhoval k Bilbovi do Dna pytle a žil s ním. Když bylo Bilbovi 111 let, přijel za ním jeho přítel Gandalf a ten si všiml podivného Bilbova Prstenu. Přesvědčil Bilba, aby Prsten nechal Frodovi a Bilbo odešel do Roklinky za elfy. Frodovi bylo odkázáno celé Dno Pytle. Gandalf nařídil Frodovi Prsten schovat a udržet ho v tajnosti. Poté Gandalf odjel a celých 17 let se neukázal. Až v roce 3018 Třetího věku se Gandalf vrátil a pověděl Frodovi celý příběh o Prstenu a Sauronovi. Gandalf tedy poslal Froda společně se Samvědem Křepelkou, Frodovým zahradníkem, do Hůrky. Tam na ně měl Gandalf čekat. Na své cestě potkali Frodo se Samem své přátele, Peregrina Brala (Pipina) a Smělmíra Brandoráda (Smíška). Ti se vydali s nimi na cestu o Hůrky. Gandalf na ně však zde nečekal a tak se společně s Hraničářem, kterému říkali Chodec vypravili do Roklinky.

Na Větrově byl Frodo probodnut Morgulským ostřím, který vlastnil král Nazgulů (Prstenových přízraků). Frodo byl poté dopraven do Roklinky, kde ho zachránil Elrond.

V Roklince se pak sešla Rada, aby se rozhodlo o osudu Prstenu. Bylo rozhodnuto, že Prsten musí být zničen v Hoře Osudu a Frodo se sám přihlásil jako ten, který ponese Prsten.

Od Bilba, se kterým se zde setkal dostal mithrilovou košilku a společně s 8 společníky se vydal na cestu. V Lothlórienu Frodo dostal od Gladriel elfí plášť a lahvičku se světlem Eärendila.

U Amon Henu se Boromir pokusí zmocnit Prstenu a Frodo je nucen utéct a pokračovat sám. Nakonec se k němu přidá jeho přítel Sam a pokračují do kopců Emyn Muil. Tady se k nim přidá tvor jménem Glum, který je má dovést do Mordoru.

Glum se však chce sám zmocnit Prstenu a dovede Froda, který poslal Sama domů do doupěte pavoučice Oduly. Ta ho bodne žihadlem, ale pak přijde Sam a Odulu zažene.

Nezažene už ale skřety, kteří odnesou Froda do věže Cirith Ungol. Sam se chopí příležitosti, když spolu začnou mlátit skuruti a skřeti a Froda osvobodí. Poté se dostanou do Hory Osudu, kde po boji Froda s Glumem je zničen Prsten a společně je zahuben i Glum.

Orlové Sama a Froda zachrání a z Roklinky se Frodo, Sam, Smíšek a Pipin vydávají zpět do Kraje. Ten je ale obsazen skřety, kteří jsou ale vyhnáni a hobiti opět ovládnou Kraj. Frodo se ale nikdy nevypořádá se vším,co zažil a chce opustit Kraj. Po dvou letech od zničení Prstenu se společně s Bilbem vydávají na loď do Valinoru, Země Neumírajících. Společně s nimi odjíždí i Gandalf, Elrond a Galadriel. To bylo 29. srpna 3021 Třetího Věku. Samovi odkáže svou knihu a ten po 61 letech od Frodova odjezdu přeplouvá moře po smrti své manželky Růži také.

Herec: Elijah Wood

Dabing: Jan Maxián

Pán prstenů

Ptáte se asi proč zrovna článek o Pánovi Prstenů. Přece to všichni znají ne? Já vám odpovídám, že bych se chtěl tomuto velkolepému dílu na svém blogu dále věnovat a nechtěl jsem začínat hned napřímo s postavami, místy či dalšími věcmi z oblasti Pána Prstenů.
Tak tady je představení knižní podoby trilogie Pán Prstenů.


Představovat Pána prstenů je asi zbytečné - určitě jste ho všichni už několikrát přečetli, a pokud snad ne, tak tady nemáte co dělat a měli byste si jít co nejrychleji doplnit vzdělání.Takže jen krátce: Brzy po vydání dosáhl Hobit ohromné popularity, a tak samozřejmě netrvalo dlouho, a mnoho lidí se začalo dožadovat pokračování. Tolkien něco takového nejspíš nečekal - jako spisovatel se chtěl zaměřovat na již zmíněné legendy z Prvního věku Středozemě a Hobit vznikl vlastně jakoby náhodou; původně jako příběh pro jeho děti. Proto asi také uběhla taková doba, než byl Pán prstenů konečně vydán. Ale také díky tomu, že příběh začal postupně žít vlastním životem: Začíná sice opravdu jako pokračování Hobita s vtipným popisováním událostí v kraji a prvních dobrodružství čtveřice hobitů na cestách, ale jak se dostává do popředí motiv Prstenu, tak získává stále více na závažnosti a v druhé polovině knihy je už mnoho momentů skutečně srovnatelných se Silmarillionem.U Pána prstenů je trochu problém s dělením příběhu. Tradičně se sice rozdělujejako trilogie, ale toto uspořádání vzniklo jen na základě požadavku vydavatele a sám Tolkien vymýšlel názvy jednotlivých dílů na poslední chvíli (z toho také plyne oblíbený problém, které dvě věže jsou v názvu druhého dílu myšlené, čímž si ani sám Tolkien nebyl úplně jistý). Jinak je celý příběh rozdělen na šest knih, podle nichž jsou zvlášť číslované kapitoly. V každém ze tří běžně vydávaných svazků jsou tak kapitoly rozděleny do dvou knih. Dělení na knihy je poměrně výstižné z hlediska příběhu, protože postihuje zásadní dějové zlomy a ve druhých dvou svazcích taky jednotlivé knihy popisují různé dějové linie. Z tohoto hlediska by vlastně bylo správnější označovat Pána prstenů spíš jako hexalogii než jako trilogii. Ale dělení na tři svazky je už příliš zažité.Přesnější popis děje asi nemá na této stránce smysl, protože jak už jsem psal výše, pokud jste Pána prstenů nečetli, tyk byste to měli hned napravit. Proto jenom stručně doplním, čeho se týkají jednotlivé knihy:
Kniha první tvoří společně s knihou druhou Společenstvo Prstenu. Popisuje začátek příběhu v Kraji a zejména pak cestu čtyř hobitů z Kraje do Roklinky. Z Hůrky potom společně s Chodcem - Aragornem.
Kniha druhá obsahuje samotný příběh Společenstva od jeho vytvoření v Roklince přes Caradhras a Morii, ztrátu Gandalfa, Lothlórien, až po rozbití Společenstva pod pahorkem Amon Hen.
Knihou třetí začíná příběh Dvou věží. Společenstvo je rozbito, a tak se větví i dějové linie - tato kniha se zaměřuje na příběh Aragorna, Gimliho a Legolase: hon na skřety, setkání s Gandalfem, uzdravení Théodena v Edorasu, bitvu v Helmově žlebu a cestu do Železného pasu. Zároveň taky příběh Pipina a Smíška od zajetí skřety přes setkání se Stromovousem po zničení Železného pasu a nalezení Palantíru.
Kniha čtvrtá se pak věnuje celá příběhu Froda a Sama, a samozřejmě také Gluma, od chvíle, kdy se připojí k oběma hobitům. Konec čtvrté knihy nastává v průsmyku Cirith Ungol, kde je Sam svědkem Frodova zajetí skřety.
Kniha pátá navazuje na knihu třetí. Střídá se tu příběh Aragorna, Legolase a Gimliho, kteří se vydávají Stezkami Mrtvých, Pipina s Gandalfem, kteří dorazili do Minas Tirith, a Smíška, který jede společně s Rohanským vojskem na pomoc Gondoru. Po bitvě na Pelennorských polích se dějové linie opět spojují a příběh této knihy končí pochodem k Černé bráně Mordoru.
Kniha šestá se vrací k příběhu Froda a Sama a dovede jej až ke konci na Hoře Osudu. Po poražení Saurona pak zase pokračuje příběh všech čtyř hobitů - jejich návrat domů, Vymetení Kraje a nakonec rozloučení v Šedých přístavech.Kromě páté a šesté knihy jsou podstatnou částí Návratu krále také Dodatky, které poskytují mnoho dalších informací o Středozemi, od historie přes kalendáře až po typy písma.

Hobit

Nejprve bych chtěl zmínit že budu psát o hobitech, kteří žijí ve Středozemi.


Hobiti jsou malá a veselá rasa. Velmi dobře slyší a mají bystrý zrak. Neradi někam spěchají, ale jsou hbití a obratní.
Jak už jsem napsal, jsou malí, ještě menší než trpaslíci, protože měří okolo 120 cm. Většinou jsou trochu tlustí, mají krátké, chlupaté nohy, kulatý obličej a uši lehce zašpičatělé. Vlasy mají kudrnaté, většinou krátké a hnědé. Nohy tedy mají od kotníků pokryté hnědou srstí, podobnou vlasům.

Rádi se oblékají do jasných barev, zejména do žluté a zelené barvy. Boty v podstatě vůbec nenosí.
Rádi pijí a jedí (proto jsou trcohu tlustší). Mají veselou povahu a jsou přívětiví a společenští.
Většinou nebydlí v domech, ale v norách (tunelech). Mají i vlastní kalendář. Další jejich vlastnost je, že strašně rádi kouří dýmku. Do ní si dávají jakési byliny, které
nazývají dýmkové koření (listí, tabák). Jsou rozděleni na 3 odrůdy: Chluponozí, Plavíni a Statové.



Původ hobitů

O jejich původu se mnoho neví, avšak je patné, že jsou blízkými příbuznými lidí. Mluví dokonce stejným jazykem jako lidé.
V dávných dobách tak jako jiné národy táhli na západ. Nejstarší informace jsou známy z doby, kdy sídlily na březích Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Jenomže hvozd se stával stále temnějším místem a tak hobiti táhli na západ přes Mlžné hory. Ještě než je překročili, byli rozděleni na 3 zmíněné druhy (Plavíni, Statové, Chluponozí).
Po přechodu Mlžných hor se dostali do západních končin Eriadoru. Téměř nikdo zde nežil, a tak se rozhodli usídlit se právě zde. Většina starých sídlišť byla koncem Třetího věku opuštěna, některá však existovala dále (Hůrka, Hustoles).
Kolem roku 1601 Třetího věku plavínští bratři Marko a Blanko překročili se zástupy hobitů řeku Brandyvínu a usídlili se mezi Brandyvínou a Dalekými vrchy. Tuto zemi pojmenovali Kraj.
Od té doby se začal počítat Krajový letopočet. Hobiti z Kraje se do své země zamilovali, zůstali tam a opět vymizeli z dějin lidí i elfů. Dokud však vládli na Severu králové, byli sice jejich poddadanými, ale ve skutečnosti žili pod vládou svých vlastních náčelníků. Po bitvě o Fornost (1974 Třetího věku) si zvolili vlastní vladyky, kteří převzali moc zmizelého krále. Po bouřlivých událostech války o Prsten se stal Kraj na výnos krále Ellesara Svobodnou zemí pod ochranou severního žezla.


Druhy hobitů

Plavíni- Z hobitů byly nejméně početní. Pleť měli světlejší a stejně tak i vlasy. Z hobitích odrůd byli nejvyšší a nejštíhlejší. Dávali přendost spíše lovu před zemědělstvím a řemeslnictvím. Často se setkávali s elfy a nejlépe se vyznali v jazycích a písních. Většinou byli odvážní a proto se často stávali náčelníky ostatních hobitů. Nejraději bydleli v lesnatých krajinách.

Statové- Byli rozložitější a měli těžší kosti a a měli větší ruce a nohy. Usidlovali se u pobřeží řek a na rovinách. Jako jediní z hobitů nosili při blátivém počasí boty (trpasličí).

Chluponozí- Bývali nejpočetnější, měli snědší kuži a bývali menší a útlejší. Chodili zásadně bez bot. Bydleli v kopcovitých krajinách.Ze všech druhů hobitů si nejdéle zachovali zvyk bydlet v tunelech a norách.

Šupinová zbroj

Základem jsou z kovového plechu vykované destičky, našívané nebo nýtované na kožený či pevný textilní podklad tak, aby se vzájemně překrývaly. Také tento typ zbrojí je prastarý - byl známý již válečníkům starověkého světa - známe ji od Asyřanů, Egypťanů, Řeků a dalších. Římané jí nazývali lorica squamata. Narozdíl od kroužkové zbroje však technologie výroby šupinové a jí příbuzných zbrojí (např. lamelové) ani na západě nezmizela s rozpadem Římského impéria. Vykovat malé plíšky a vysekat šupiny dokázal každý šikovnější provinční zbrojíř. Tato zbroj byla soudě dle ikonografických pramenů (Svatohavelský Žaltář, Bible Karla Holého apod.) zřejmě velmi oblíbena ve Franském či Byzantském vojsku a obecně v oblasti středomoří. Až do masivního nástupu dokonalejších kroužkových zbrojí během 12. a 13. století byla šupinová zbroj, jak naznačují četné výjevy zřejmě hojně používanou a celkem populární ochranou. I když je v této souvislosti nutno upozornit na poněkud zarážející fakt, že nálezy šupin a lamel z raného středověku, které máme dosud k dispozici nepodpovídají co do četnosti výjevům těchto zbrojí, tak jak je známe z ikonografických pramenů. Tento rozpor může mít různá vysvětlení - šupiny se upevňovaly na organický podklad, který snadno podléhal zkáze, takže šance najít kompletní neporušenou zbroj je jen velmi malá (i u kompaktního celokovového kroužkového pletiva nacházíme po několika staletích pobytu v zemi již jen fragmenty) a častěji se tedy nachází jen zbytky šupinových zbrojí. Křesťanství zakazuje ukládat milodary do hrobů a tak z hrobů bojovníků postupně mizí i zbraně a zbroj. Zbroj se tedy zřejmě dědila, upravovala a předávala dál, dokud nedosloužila, buď pro svůj špatný stav nebo nebyla nahrazena modernější - třeba kroužkovou. V potaz je samozřejmě třeba brát i možnost stylizace autorů výjevů.

Šupinová zbroj poskytovala dobrou ochranu proti sečným ranám i šípům a její cena byla, oproti drahému kroužkovému brnění, dostupnější pro širší vrstvu bojovníků.

Zbroj tohoto typu ale měla i své nevýhody - zpravidla vyšší váhu a horší pohyblivost (ve srovnání s kroužkovou brní). Další nevýhodou byla ochrana rukou - pokud zbroj vůbec měla rukávy, konstrukce šupin je většinou nedovolovala udělat delší než k loktům, takže ochrana předloktí a rukou musela být řešena samostatně. Postavení šupin také příliš nedovoluje stažení zbroje opaskem v pase. Je to samozřejmě možné (což dokládají i četné výjevy), ale pouze u drobnějších šupinek. Větší šupiny se zpravidla vzpříčí a brání stažení opasku. Takže bojovník nese pak celou váhu zbroje pouze na ramenou. Zbraň se v takovém případě musela nosit buď na řemeni přes rameno nebo mohl mít bojovník přímo na zbroji připěvněno jakési oko na zavěšení pochvy s mečem. Zbroj také asi z praktických důvodů nebyla kompaktní - byla nejspíš na zádech či na bocích dělená pro snazší oblékání. Během 12-13. století i u nás nakonec tuto zbroj definitivně vytlačilo stále dostupnější kroužkové odění, které většinu popsaných nevýhod nemá.

Také šupinová zbroj nebyla nijak unifikována. Velikost i tvar jednotlivých šupin závisela na umu a technických možnostech zbrojíře, ceně, jakou byl zákazník ochoten zaplatit (čím drobnější - tím byla pohyblivější a samozřejmě také dražší) apod. Na nejlepších šupinových zbrojích mohlo být použito hned několik velikostí šupin, podle toho, kde jsou na zbroji umístěné, jaká je v daném místě potřeba pohybu a ochrany.

Střihy těchto zbrojí jsou též velice rozmanité. Existovaly zbroje s krátkým rukávem i zbroje bez rukávů. Ochrana mohla být řešena buď též pomocí šupin nebo samostatně jiným způsobem (kůží či kroužkovým závěsem přilbice aj.). Byla-li řešena ochrana krku také šupinou, pak existovaly nejspíš, soudě dle dochovaných vyobrazení dva způsoby:

a) Odděleně:Samotná zbroj neměla připevněnu ochranu krku a hlavy, případně tyto části nebyly zbrojí řešeny vůbec (např. iluminace ve Svatohavelském žaltáři z 10.st., nástěnná malba v Bochumi - kolem r.1200 aj.). Bojovník pak mohl na ni následně obléknout jakousi kuklu nebo závěs přilby, pošitý menšími šupinami spadající na ramena a prsa, nebo jen límec (šněrovaná na krku nebo vzadu) kryjící krk, ramena a prsa. Zároveň pak takový límec zesiloval ochranu ramen.

b) Spojené:Bojovník oblékal jakýsi komplet, kdy zbroj přecházela plynule od krku, přes ramena na tělo a ochrana hlavy, krku a ramen byla se zbytkem zbroje pevně spojena podobně jako u kroužkových kompletů. Jedná se však pouze o hypotézu, protože zatímco šupinové zbroje bez ochrany hlavy z ikonografických pramenů doloženy máme, u kompletních zbrojí, které vypadají kompaktně (např. kostěné figurky bojovníků z tzv. "šachovnice Karla Velikého" - 11.st. Paříž) není možné, jen na základě samotného výjevu s jistotou určit, zda je límec a případně ochrana krku a hlavy přímo součástí zbroje nebo je oddělitelná.