Drtivé zbraně

Právě drtivý charakter dovolil způsobit zlomeniny a těžké pohmožděniny i přes zbroj, kterou nebylo nutné prorazit (to se týká hlavně zbrojí kroužkových, destičkových, šupinových apod., tedy zbrojí neplátového charakteru, ale i plátové zbroje měli s tímto typem útoku veliké problémy).

Nejstarší zbraní tohoto typu je kyj, známý už od pravěku. Jednalo se o kus dřeva nebo kosti s upravenou rukojetí pro držení a s rozšířeným koncem.Kyj se postupem času dosti přeměnil. Ve středověku se z něj vyvinul palcát. Na dřevěný topor se začala nasazovat hlavice z kovu (bronz, olovo, železo) ve formě koule nebo válečku. Pro větší účinnost se přidávaly hroty.

Bronzové hlavice se často rozbíjely, a tak postupně mizely, až se palcát zčal dělat kompletně ze železa. Hroty, které se ulamovaly byly vystřídány řadou ostrohranných kovových plátků. Rukojeť se též dělala ze železa. Tato zbraň si po těchto vylepšeních byla schopna poradit s plátovou zbrojí.

Další zbraní je sekera (sečně-úderná). Též je známá už z pravěku.Postupně se dělala z kamene, mědi, bronzu, železa a oceli. Zbraň která byla snadno dostupná většině populace, se dostala i do rytířské výzbroje. Na Tapiserii z Bayeux je vyobrazen nejeden rytíř v kroužkové zbroji útočící sekerou. Svým tvarem to byla zbraň spíše ofensivní, nebylo těžké s ní zaútočit. Váha a těžiště zbraně udělala většinu práce za člověka. Středověké štíty byly vyrobeny ze dřeva a potažené kůží - proti takové překážce byla sekera jednou z nejlepších zbraní - přeci jenom jejím původním účelem bylo štípání dřeva.Problémy nastaly teprve, pokud byl sekerník zatlačen do defensivní polohy. Obranná funkce sekery není z nejlepších. Ubránit se samozřejmě možné bylo, ale sekera rozhodně nedosahuje takových defensivních kvalit jako meč. Proto se využívala buď zároveň se štítem, nebo jako obouruční varianta s delším dosahem.

Speciálním typem sekery je sekera vrhací. Tato zbraň byla velmi rozšířena u nás v Čechách, vznikly ale pravděpodobně někde ve Švýcarsku. Tato zbraň mohla být využita jak na boj na blízko, tak i na dálku.Aby měl bojovník jistotu zásahu, byl na všech koncích kde nebylo ostří přidělán hrot.

Dalšími nebezpečnými zbraněmi byly řemdihy a bijáky. Nebezpečné byly nejen pro obránce, ale i pro útočníka, jelikož železná koule na řetězu zapuštěném do dřevěné násady byla velmi nevypočitatelná.

Velká údernost koule ještě posílená možností řetězu ohnout se okolo štítu a zasáhnout vyvolávaly na bojišti veliký respekt. Tato zbraň začala být hojně využívaná až v průběhu 15. století, kdy začínají na bitevním poli převládat dobře obrněné oddíly. Pro útok ze země na koně nebyl biják příliš uzpůsoben, protože pokud pěšák nezasáhl, vracela se mu koule velikou rychlostí zpátky.

Občas využívanou variantou řemdichu byl biják. Na jeden topor se umístilo několik řetězů s menšími koulemi, které dokázaly zasáhnout na více místech na jednou. O to méně byl biják ovladatelný.

Poslední údernou zbraní bylo válečné kladivo. Nejdrtivější zbraň vyvinutá z obyčejného nástroje, která dosáhla své největší slávy v 15. století. Doba, kdy na bojištích převládaly těžké a pevné plátové zbroje, byla jako stvořená pro použití těžkých zbraní. Většinou měla kovový kladivovitý týl, který přecházel v masivní hrot kosočtvercového průřezu. Z čelní strany (proti toporu) se nacházel hrot, využitelný k bodům. Tyto hroty byly skutečně strašlivou zbraní, která si poradila s kterýmkoliv typem brnění. Z boku se vzhledem podobaly hlavě havrana, proto se nazývaly havraní či vraní zobák. Nasazovaly se jak na dřevěná topora, tak se kovaly celé ze železa.