Meč

Meč je sečno-bodná zbraň a je řazen do skupiny chladnách zbraní a zná ho asi každý. Ve středověku ho používal kdekdo. A nyníněco o stavbě meče.

Stavba meče

Stavba meče se může lišit, některé kultury měly různé meče, ovšem základní části meče zůstávaly stejné a jsou to tedy:

- Hrot

- Čepel

- Ostří

- Záštita (příčka)

- Jílec (rukojeť)

- Hlavice (hruška)

Hrot - je to vlastně špička zbraně a je určený k bodání

Čepel - to je část od hrotu k jílcí, která je určená k seku nebo řezu, nejčastěji je oboustranně broušená, vylepšovala se výžlabkem, táhnoucím se od záštity k hrotu, skoro po celé délce čepele nebo naopak se vylepšovala výstupkem, významy těchto "vylepšování" však nejsou příliš známy

Záštita - to je jakási "přepážka" mezi čepelí a jílcem, a jedna z nejdůležitějších součástí meče

Jílec - ten slouží samozřejmě k držení meče

Hlavice - hlavním účelem je vyvážení zbraně, zlepšení manévrování se zbraní, někdy se používá také k útoku, s hlavicí se dá rozbít třeba i přilba, někdy i s lebkou (tento útok se ale spíše používal při omračování nepřítele)

Ostří - část čepele určená k seku či řezu

Odlišnosti

Jak už jsem psal na začátku, některé národy měli různé varianty mečů. Římané třeba skoro nepoužívali meče se záštitou. Bojovali spíše kopími a když tedy museli bojovat meči, spoléhali se spíš na masivní štíty (pavézy), takže záštitu nepotřebovali.

Vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, tento nedostatek totiž kompenzovali svou silou a zuřivostí.

Historie

Vetší zájem si tato zbraň začala získávat až s nástupem středověku a křížových výprav, kdy se stala hlavní zbraní všech evropských armád. Meč byl prohlášen za „svatou zbraň“, pravděpodobně díky tomu, že se tvarem podobá kříži a díky jeho funkci při různých obřadech, jako byla korunovace krále nebo pasování muže do rytířského stavu. Dodnes je meč považován za symbol síly a pravdy a i dnes je součástí stejnokroje některých světových armád, kde už ovšem plní pouze estetickou funkci.

Nositel meče

Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. Touží po něm, potřebuje ho. Je součástí rytířovy duše. Ztratit jej, je jako ztratit dobrého přítele. Meč byl to nejcennější z rytířova majetku, nejcennější věc, kterou vlastnil, věc, která byla jeho nejlepším přítelem, věc, která jej nikdy nezradila, která v jeho rukou konala funkci soudce a kata zároveň a která rozhodovala o životě a smrti.

Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibur, nebo pokud nahlédneme-li do světa fantasy, Narsil, meč Elendilův, nebo Glamdring, elfí meč vykovaný ve skrytém městě Gondolinu, který později přijal za svůj Maia Olórin (Gandalf) během Třetího věku Středozemě.

Zanikání meče

Gotické meče jako takové s nástupem renesance a baroka postupně vymizely. Ustoupily rychlejším, obratnějším kordům a rapírům. Zúžila se čepel, prodloužila se, přidal se koš na ochranu ruky