Nemrtví

Nemrtvý je společné jméno pro všechny typy nadpřirozených bytostí, které zemřely, ale chovají se jako by žily. Nemrtví mohou být nehmotní jako jsou duchové nebo tělesní jako oživlé mrtvoly. Nemrtví jsou popisováni v legendách většiny kultur a vyskytují se v románech, zvláště v literatuře fantasy a v hororech.
Nejtypičtější oživlá mrtvola a nejznámější nemrtvý je zombie (i když podle některých zdrojů je zombie ve voodoo ve skutečnosti živý člověk). V jejím případě dochází k rozkladu jako u obyčejného mrtvého těla. Často jsou mezi nemrtvé řazeni i upíři a (oživlé) mumie - tito nemrtví mohou žít věčně. Méně často ghůlové. Zřídka se vyskytují fexti a strygy. Nehmotní nemrtví se někdy dělí na duchy, přízraky, fantomy a další.
Upíři se považují za úplně jinou nebo lidem nadřazenou rasu, jakoby vyšší stupeň lidského vývoje. Většinou se však tato krev sající monstra řadí k ostatním nemrtvým.
Lichové jsou potom čarodějové, kteří se sami úmyslně zakleli do podoby nemrtvého za účelem prodloužení života (nejlépe na nekonečno).
Magický obor zabývající se vytvářením nemrtvých se nazývá nekromancie a bývá řazen do temné magie.

Nemrtví v knihách

1) Zeměplocha: V rámci Zeměplochy jsou za nemrtvé označovány ty bytosti, které po své smrti nezemřou, ale dál se chovají jako živí. Na Zeměploše se vyskytují zombie (především kniha Sekáč), upíři (Carpe Jugulum, Pravda) a mumie (Pyramidy).

2) Středozemě: Prstenové přízraky - nazgúly - můžeme řadit mezi nemrtvé oživené mocí prstenů. Typičtějšími nemrtvými jsou přízraky ze Stezky Mrtvých. Ve Středozemi se vyskytuje i upírka - Thuringwethil, ale nejedná se o nemrtvého ale o Maiu (démona).

3) Warcraft: Ve světě Warcraft je rasa nemrtvých součástí orcské hordy a za třetí války se osamostatní na vlastní národ jménem Pohroma, od kterého se ještě později oddělí skupina nemrtvých, kteří si říkaji Zapomenutí (v originále Forsaken), kteří uvolí k tomu, že se přidají k hordě. Zapomenutí chtějí kompletně vymítit Pohromu kvůli dávné pomstě. Ve Warcraftech jsou nemrtví dělěni na ghůly, Pekelné ďábly, Nekromancery, jakési duchy, mrazivé Wyrmy a podobně.

Zlí tvorové Středozemě-8.část

(pokračování předchozího článku)

Draci
Jak už je z předchozích článků známo, Melkor vytvářel a pěstoval v jamách Angbandu nové netvory. Nejmistrovějším dílem však byli draci, kteří byli rozděleni na 3 druhy: draci, kteří se plazili, draci chodící po nohách a drací, kteří uměli létat. Dále ještě byli rozděleni na: ledové draky (bojovali drápy a zuby) a Urulóki (ohniví draci). Všechny druhy měly zlé vlastnosti lidí, trpaslíků a elfů.
Draci byli mohutní a měli obrovskou sílu a jako pancíř železné šupiny. Jejich zuby a drápy byli skoro jako oštěpy a svým ocasem mohli rozdrtit kdejaký štít. Draci, kteří mohli létat vyvolávali pod sebou na zemi hurikány a naopak ohniví draci chrlili plameny, které páliliy vše, na co narazily.
Další vlastností draků byl jejich zrak, sluch a čich. Viděli neuvěřitelně daleko a zaslechli i dech nejtiššího nepřítele a podle čichu rozeznali každého tvora na dálku.
Draci byli i inteligentní a měli rádi hádanky. Nebyli však moudří, protože byli marniví, žraví, žádostiví, zlí a přetvářeli se.
Jelikož byli stvořeni z ohně, neměli moc rádi vodu a také dávali přednost tmě před světlem. Jejich krev byla černá a obsahovala jed a jejich pach byl směsicí slizu a síry. Dračí těla žhnula plamenem, podobným drahokamu a když se smáli svým hlubokých smíchem, i hory se otřásaly.
Oči jim sršely světlem rubínu a když se naštval, létaly z nich rudé blesky.
Dračí hlas byl v podstatě drsný šepot a společně s upřeným pohledem očí, vyvolával dračí kozlo, jež mohlo okouzlit slabší a méně opatrné nepřátele a drak si tak mohl podrobit jejich mysl.
Jako první drak z čeledi Urulóki byl stvořen drak jménem Glaurung, neboli Otec draků. Vyrůstal celé jedno století, skryt v jeskyních, poté však se vztekem vyrazil z Angbandu a vyšel do světa. Jeho slabinou bylo, že nemohl létat, i tak byl ale strašlivý. Stihl vypálit elfské země Hithlum a Dorthonion, poté ho však zahnal kníže Fingon. Glaurung se vrátil do Angbandu a Melkor se na něj hněval, protože chtěl, aby Glaurung ještě více vyrostl. A tak Melkor držel Glaurunga ve svých kobkách dalších 200 let. Poté ho vypustil a tím začala Čtvrtá bitva v Beleriandských válkách. Glaurung vedl Melkorova vojska do bitvy proti Vznešeným elfům.
Společně s balrogy a skřety prolomili obklíčení Angbandu a vyhnali elfy.
V Páté bitvě se Glaurung prosadil ještě víc. Jakýmsi záhadným způsobem totiž zplodil , menší potomky ledových a ohnivých draků a ti bojovali po jeho boku. Společně porazili elfi i lidi a proti jejich ohni obstáli pouze Belegostští trpaslíci, kteří přišli bojovat se společným nepřítelem.
Poté, co Glaurung zpustošil Nargothrond, byl zabit Túrinem Turambarem-obyčejným člověkem. Glaurunga zabil meč Gurthang, který mu Túrin vrazil do břicha, on sám ale zahynul následkem jedu a dračích záštiplných slov.
Glaurung však nebyl největším drakem ve Středozemi. Tuto vlastnost měl drak jménem Ancalagon Černý, který pobíjel Západní vojsko při Válkách hněvu na konci Prvního věku. Byl to první okřídlený drak a zaháněl nepřátele na ústup. Proti okřídleným drakům však přilétli orli společně s Eärendilem a jeho Vingilotem-létající lodí. Tato bitva ve vzduchu trvala dlouho, avšak nakonec zvítězil Eärendil a svrhl Ancalagona dolů. Ostatní draci uprchli nebo byli zabiti. Toto byl konec Války hněvu a stejně tak konec Melkora,jehož moc byla navždycky zlomena.

Draci v podstatě na celý Druhý věk vymizeli a objevili se až ve věku Třetím, kdy obývali severské pustiny za Šedými horami. Vypráví se, že jejich žádostviost je dovedla k nahromaděnému bohatství sedmi trpasličích králů.

Nejsilnějším drakem v Šedých horách byl Scatha, ktetý vyháněl trpaslíky do doby, než se mu postavil Fram, kníže lidského původu. A tento Fram Scathu zabil, i když draci se později do Šedých hor stejně vrátili. Trpaslíci se bránili marně a draci ovládli celé Šedé hory.

Ve 28.století Třetího věku přiletěl největší drak tohoto věku a usídlil se v Ereboru, v Osamělé hoře. Jmenoval se Šmak Zlatý, měl netopýří křídla a zabíjel jak lidi, tak trpaslíky. Zničil lidské město Dol a pobořil bránu a zdi království trpaslíků v Osamělé hoře. Trpaslíci tak byli nuceni své království opustit, mnohé však Šmak pobil a zabral trpasličí poklad, složený z drahokamů, zlata, mithrilu, sříbra, elfkých perel a klenotů, safírů, smaragdu a diamantů.

Takto zde Šmak sílil dvě století až do doby, kdy roku 2941 Třetího věku přišla k Osamělé hoře skupina dvanácti trpaslíků, jejichž vůdcem byl Thorin Pavéza a hobit Bilbo Pytlík. Šmak se zdál být neporazitelný, avšak Bilbo Pytlík odhalil draku slabinu na hrudi, ke by se dal zabodnout meč.

Skupina odvážlivců draka vydráždila a ten vylétl ze svého úkrytu a začal chrlit oheň. Letěl až na město Esgaroth, které chtěl spálit, avšak postavil se mu člověk jménem Bard Lučištník. Ten vystřelil šíp a ten zasáhl draka do slabého místa. Šmak se zřítil a zahynul.

Draci dál žili v Šedých horách, avšak žádný příběh už o nich nevypráví.

(to je konec článků o zlých tvorech Středozemě)

Zlí tvorové Středozemě-7.část

(pokračování předchozího článku)

Mohyloví duchové
Na východ od Brandyvínské řeky za Starým hvozdem stály Mohylové vrchy, což bylo nejstarší lidské pohřebiště ve Středozemi. Nebyly tam ani stromy ani voda, jen tráva obrůstala oblé kopce korunované monolity a velkými kruhy vybělených kamenů. Byly to pohřební mohyly z Prvního věku zbudované pro lidské krále. Mnoho věků byly Mohylové vrchy posvátné a ctěné, až se z černokněžného království Angmaru rozlétlo po Středozemi mnoho strašných a trýzněných duchů, kteří se zoufale chtěli skrýt před hladovým slunečním světlem. Démoni, jejichž těla byla zničena, hledají jiná těla, v nichž by se mohli usídlit jejich zlí duchové. Tak se z Mohylových vrchů stalo strašidelné a obávané místo. Z démonů se stali mohyloví duchové, Nemrtví, kteří oživovali kosti a drahokamy posázená brnění dávných lidských králů, kteří tento kraj obývali v Prvním slunečním věku.
Mohyloví duchové vládli temnotou, jež pronikala do očí, srdce i mysli a lámala vůli. Měnili podoby a mohli přecházet z jedné do druhé a nabýt vzhledu čehokoli živého. Na neopatrné pocestné přicházel mohylový duch nejčastěji v podobě temného přízraku se svítícíma studenýma očima. Hlas měl zároveň hrozný a hypnotický, jeho kostlivá ruka studila jako led a svírala jako železná past. Pod zakletím Nemrtvého ztrácela oběť vůli. Tímto způsobem zavlékal mohylový duch živé do hrobek na kopcích. Když ukládal oběť na kamenný oltář a poutal ji zlatými řetězi, ozýval se v mohyle ponurý sbor trýzněných duší. Duch oběť zahalil sinavým plátnem a drahými šperky dávno zemřelých a pak ji usmrtil obětním mečem.
Ve tmě to byli mocní duchové; chránilo před nimi jen silné zaklínadlo. Zničeni mohli být jen světlem a světla se báli a nenáviděli je ze všeho nejvíce. Mohyloví duchové byly ztracené a zmučené přízraky a jejich poslední možnost zůstat na zemi závisela na bezpečí temné hrobky. Jakmile byla kamenná komora prolomena a proniklo do ní světlo, mohyloví duchové se na slunci rozplynuli jako mlha a navždy zanikli.

(zítra se dočkáte posledního pokračování série o zlých tvorech Středozemě)

Zlí tvorové Středozemě-6.část

(pokračování předchozího článku)

Vlkodlaci
V Prvním věku se v Beleriandu objevilo nové plemeno zmučených duchů, kteří byli otroky Morgotha. Je možné, že to byli Maiar, sloužící Morgothovi v Utumnu a Valar je tak proměnili ve stvůry. Nebo je také možné, že původ těchto bytostí byl jiný. Jedno je však jisté, tito zlí duchové vstoupili do podoby vlka kouzly. Tito tvorové měli v očích strašnou zlobu, mluvili jak Černou řečí, tak i jazykem elfů.
V Beleriandských válkách bojovalo nejvíce vlkodlaků po boku Saurona, když útočil na věž Noldor. Ta věž se po dobytí nazývala jako Tol-in-Gaurhoth (Ostrov vlkodlaků) a v této věži se usadil Sauron. Pod věží byly hluboké kobky a celou věž střežili vlkodlaci.
Pří pátrání po silmarilech přišel k temné věži Huan, Valarský vlkodav a mnoho vlkodlaků pobil. Nakonec s ním bojoval praotec a pán vlkodlaků-Draugluin. Ten nakonec musel z boje utéct a skrýt se ve věži. Doběhl k Sauronovi a řekl mu o Huanovi, sám však pošel. Sauron se proměnil ve vlkodlaka ještě většího než Draugluin a postavil se Huanovi.
Huan však uchopil Saurona za hrdlo a ten se nemohl vyprostit kouzly ani silou. Sauron byl tak nucen přenechat věž Berenovi a Lúthien, které Huan doprovázel.
Z ostrova spadlo zlé kouzlo a tím také z vlkodlaků jejich podoba. Sauron utekl v podobě netopýra a jeho moc v Beleriandu byla zlomena.



Krebainy z Vrchoviny
Tito tvorové byli podobní velkým černým vranám a žili ve Třetím věku ve Vrchovině a ve Fangornu. V šedé elfštině se tito ptáci nazývali krebainy a byli to zvědové a služebníci zlých mocností. Při Válce o Prsten sloužili Sarumanovi a hledali Toho, který nesl Prsten.

Mordorské mouchy
Podle vyprávění a příběhů žili v Mordoru jen skřeti, zlobři a lidé, sloužící Sauronovi. Ale přece jen se tu vyskytoval i jiný živočišný druh. A tím byly zlé roje krvežíznivých much. Byly černé, hnědé, šedé a vydávali hluk, byli ohavné a měly neustále hlad. Na hřbetě měly znak rudého oka, jako symbol Saurona jako příklad, že Sauron ovládá všechno, i malé tvory jako jsou mouchy.

(pokračování příště)

Zlí tvorové Středozemě-5.část

(pokračování předchozího článku)

Upíři
Ani ve starých příbězích z dávných dob se nevypráví, z čeho vypěstoval Temný pán Melkor krvežíznivé netopýry. V některých příbězích se však píše, že v Prvním věku přišli upíří duchové v této okřídlené podobě s ocelovými drápy, do Melkorových služeb.

V dobách moci silmarilů žila asi nejznámější a nejmocnější upírka-Thuringwethil ("Žena tajného stínu"). Ta prý sloužila jako hlavní posel mezi Angbandem a Sauronovým Tol-in-Gaurhothem, kde Sauron ovládal legie vlkodlaků. Po pádu Tol-in-Gaurhothu na sebe sám Sauron vzal upíří podobu a uprchnul. Když byla zlomena černokněžná moc Saurona, mnohá kouzla byla zlomena. Thuringwethilin plášť, díky němuž na sebe mohla brá podobu upíra z ní spadl a staršlivý duch upíra uprchnul.

Vlci

Vlci přišli do Středozemě už za hvězdných věku a nejvíce se družili se skřety. Někteří dokonce sloužili Melkorovým stvůrám místo koní a vzbuzovali hrůzu.

I když byli ve Třetím věku vlci menší než kdysi, stále byli obávanými stvůrami.

Kronika západních zemí vypráví, že roku 2911 Třetího věku přišli vlci za Kruté zimy a prolili sníh v Eriadoru lidskou krví.

Jako nesjtrašnější vlk je udáván Carcharoth, neboli Rudá tlama, kterého stvořil a vychoval Morgoth v Prvním věku. Dal mu také obrovskou moc. Carcharoth vyrsotl v obra a měl neuvěřitelnou sílu.Měl červené oči a zuby jako otrávená kopí skřetů. Stal se strážcem brány do Angbandu a nikdo kolem něj neprošel.

Když se Beren vydal ukrást Melkorovi silmaril, uhryzl Carcharoth Beremovi ruku i se silmarilem, který ho popálil prudkým ohněm. Ve svých mukách zbil Carcharoth mnoho elfů i lidí, zatímco byl spalován zenitř ohněm. Jeho síla se však stále zvětšovala, jeho zloba byla strašná.

Nakonec se Carcharothovi postavil Huan, vlkodav Valar. Carcharoth ho pohryzal otrávenými zuby a pojistil tak jeho smrt, sám však byl Huanem zabit blízko sladkých vod Esgalduiny.

Vrrci
Ve Třetím věku se objevila v Rhovanionu zlá vlčí odrůda, spřátelená se skřety z hor. Této odrůdě se říkalo vrrci a v boji na nich většinou jezdili skřeti-Jezdci na vrrcích. Ve Válce o Prsten byla většina vrrků pobita a od té doby se o vrrcích nevypráví.

(pokračování příště)

Zlí tvorové Středozemě-4.část

(pokračování předchozího článku)

Okřídlené stvůry

V době Války o Prsten létali nazgulové na podivných tvorech, pro které ani elfové neměli jména. Tyto bytosti měli ptačí zobák, pařáty, netopýří křídla a hadí krk. Létali rychleji než vítr. Nejspíše se živili skřetím masem a byli to největší letecké stvůry ve Třetím věku. Okřídlené stvůry byly černé a zlé, ne však nesmrtelné, byli to živí tvorové stejně jako třeba draci, jemonže starobylejší.
Tyto netvory vypěstoval Temný pán Malkor ve svých jamách Utumna ve Věku Lamp.

Tito tvorové byli stvořeni ve stejné době jako Kraken a Had.

Okřídlené stvůry přežily až do Třetího věku a sloužili Sauronovi, avšak Třetí věk byl jejich posledním. Jednu stvůru zabila Éowyn Rohanská v bitvě na Pelennorských polích, ostatní padly společně s nazguly při zničení Prstenu.

Kraken

Dle starých pověstí Temný pán Melkor vypěstoval v jamách Utumnu mnoho strašných stvůr, která nedostala jména. Tito tvorové měli ovládat vzduch (okřídlené stvůry), zemi (balrogové) i vodu (krakeni).

Někteří netvorové přežili několik věků ve spánku, až do Třetího věku. V Červené knize Západní marky se vypraví, že když trpaslíci probudili balroga, z temných vod hluboko pod horami vyšla i jiná nestvůra. Měla mnoho chapadel, obalené slizem a nazývala se kraken. Z krakenova obrovského těla se linul nazalenalý, inkoustový puch. Tato stvůra ležela hluboko pod horami, ale pozěji pronikl do čistých vod říčky Sirannon, vytékající ze Západní brány Morie. Tady si kraken vybudoval velikou hráz a vytvořil ohavnou, stojatou, černou tůň. Kraken tak strážil Západní bránu Morie a neprošel kolem něj nikdo, kdo by nebyl napaden. I proto byl v Knize Mazarbul kraken nazván "Pozorovtel ve vodě"

Netopýři

Dalšími tvory, které vypěstoval Temný pán Melkor v jamách Utumna byli netopýři, sající krev. Neví se, jestli byli vytovřeni z ptáka, či něčeho jiného, každopádně to byli služebníci zla.

Zvyky a chutě netopýrů se pro špatné a zlé záměry velice dobře hodily a některé staré příběhy vypráví, že když mocní služebníci Melkora byli v nouzi, brali na sebe podobu netopýra. Jako příklad bych mohl uvést upírku Thuringhwetil (nazývána jako "žena tajemného stínu"), či samotného Saurona, který když prchal z Tol-in-Gaurhothu, na sebe vzal netopýří podobu.

V Červené knize západní marky také vypráví, jak při Bitvě Pěti armád ve Třetím věku, se na obloze objevily černé bouřkové mraky společně s netopýri, společně s pozemními jednotkami skřetů a vlků, bojujících proti elfům, lidem a trpaslíkům.

(pokračování příště)

Zlí tvorové-3.část

(pokračování předchozího článku)

Nazgûlové

V průběhu Druhého věku se na Středozemi objevilo 9 černých jezdců-přízraků, kteří se v Černé řeči Mordoru nazývali nazgulové, neboli Prstenové přízraky. Byli to asi nejmocnější Sauronovi sluhové, které měl ve své moci.

Kdysi to bývalí lidští králové a černokněžníci, kteří dostali od Saurona prsteny. Prstenů bylo devět a byly ukovány společně Sauronem, Celebrimborem a eregionskými kováři.

To však ještě lidští králové nevěděli, že byl ukován ještě další prsten-Prsten moci. A právě tímto Prstenem byli ovládání Sauronem. Žili už dlouho, ale stále neumírali, jenomže jejich podoby pomalu bledly. Ve 23. století Druhého věku se z nich staly pouhé přízraky a otroci Sauronovy vůle. Na jeho pokyny chodili po Středozemi, nosili černé pláště s kápí, měli kroužková brnění se stříbrnými přilbami. Jenomže pod tímto oblečením se v podstatě neskrýval nikdo, pro oči všech byla jejich těla neviditelná. Všichni z nich měli strach, jelikož viděli jenom kápě bez těla. Někdy však mohli vidět žár očí, které svítily nebo rudý plamen.

Jako zbraně nosili nazgulové ocelový nebo plamený meč nebo černý palcát, či otrávenou čepel dýky.

Žádný smrtelník jim nemohl ublížit obyčejnou zbraní. Jen zbraně obsahující v sobě elfské kouzlo jim dokázala ublížit, zbraň ale potom byla zničena.

Tisíce let projížděli nazgulové Středozemí na svých černých koních a rozesívali strach kolem sebe. Jejich konec (i když ne úplný) nastal na konci Druhého věku, kdy Poslední spojenectví elfů a lidí dobylo Barad-Dur a Sauronovi byl uťat prst z Jedním Prstenem. Stejně jako Sauron padli nazgulové do stínu a putovali na východě bez moci a podoby.

To vše pokračovalo 13 století i ve Třetím věku, dokud si Sauron nedokázal vytvořit podobu. O sto let později byli nazgulové povoláni zpět ze stínu a znovu nabrali moc. Největší z nazgulů jel na sever do země Eriador a nechal zde vzniknout království Angmar s velkou pevností v Carn Dum.

Tady k sobě povolal skřety a zlé horaly. Po 600 let se zde na severu neustále válčilo. Černokněžný král Angmaru, jak byl vůdce nazgulů nazýván, bojoval s Dúnadany, kteří ale proti moci nazgula neměli šanci. Města a provincie padala až do roku 1974 Tetého věku, tedy do doby, než padla poslední provincie Arthedain i s městem Fornost.

Černokněžný král se ale z výhry moc dlouho neradoval, protože roku 1975 Třetího věku povstalo vojsko vedené elfy Círdanem a Glorfindelem a gondorským králem Eärnurem. Rozhodující bitva se odehrála u Fornostu. A tak toto vojsko Angmar dobylo, pro Saurona to však byla jen malá porážka, jelikož skřetů měl stále dostatek a mohl se radovat pro zničení Dúnadanských království.

Roku 2000 Třetího věku nazgulové zaútočili na gondorské Dúnadany a o 2 roky později dobyli citadelu Minas Ithil (Věž Měsíce). Tuto citadelu přejmenovali na Minas Morgul (Věž černých přízreků), neboli Mrtvé město a Černokněžná věž.

Hlavní z Devítky se usadil v Minas Morgul a stal se pánem této citadely. Od té doby nosil na hlavě ocelovou korunu. Potom zabil krále Eärnura a rozpoutal válku s Gondorem a pustošil co se dalo.

Roku 2951 Třetího věku se Sauron vrátil do Mordoru a lidem začalo docházet, že morgulské přízraky jsou právě ty přízraky, kteří padli se Sauronem ve Druhém věku.

Roku 3018 Třetího věku se Sauron dozvěděl, kde se nachází jeho Prsten a vyslal pro něj devět nazgulů. Skoro už natahovali po Prstenu ruce, když na hranici Roklinky v Bruinenském brodu byli splaveni řekou a zahnáni elfskou mocí.

Nebyli však zabiti a nyní se objevovali na okřídlených stvůrách (o kterých budu psát později), kterým elfové nedokázali dát jméno. Na těchto stvůrách mohli nezgulové létat vzduchem a mít tak přehled o tom, co se děje na zemi.

V bitvě na Pelennorských polích byl zabit Černokněžný král Angmaru. Tohoto nazgula zahubili při bitvě Éowyn Rohanská a Smělmír Brandorád. Smělmír nejdříve bodl nazgula elfí čepelí a Éowyn, jelikož nebyla "smrtelný muž" tento přízrak zahubila.

Nazgulů zbylo osm a na svých okřídlených stvůrách vzlétli do bitvy u Černé brány. Sauron ale ucítil Prsten a tak přikázal nazgulům letět k Hoře Osudu, kde si Frodo Pytlík nasadil Jeden Prsten. Přiletěli ale pozdě, Prsten už byl mezitím zničen v ohních Orodruiny. Tím padl Sauron a stejně tak i Prstenové přízraky, kteří našli svůj konec v plamenech, které je nadobro pohltily.

(pokračování příště)

Zlí tvorové-2.část

(pokračování předchozího článku)

Balrogové

Balrogové náleželi kdysi k Maiar, ale nechali se zlákat Temným pánem Melkorem. Stali se oddanými a strašnými služebníky, kteří poslouchali Melkorovy rozkazy. Elfové jim někdy říkali "démoni moci".

Balrogové byli obrovští démoni, trochu podobní lidem. Z nozder jim šlehaly plameny a stejně tak byli celí pokrytí ohněm. Jejich zbraní byl obrovský plamenný bič, někdy nosili palcát, sekeru nebo planoucí meč. Bič balrogů byla zbraň mocná natolik, že vyhnala i obrovskou pavoučici Ungoliant, kterou se marně pokoušeli zahubit Valar.

Velitelem balrogů byl Gothmog (pozor, neplést si toto jméno s vůdcem skřetích legií za Války o Prsten), nazývaný Pán balrogů a velitel Angbandu. Gothmog zabil ve válkách i tři velké elfské pány, Fëanora (krále elfů), Fingona (velekrále Noldor) a při útoku na Gondolin i elfského pána Ectheliona, který byl ale zároveň i jeho zhoubou.

Balrogové byli bojovníci, kteří se nacházeli v přední části vojska a tak když padla říše Melkora, byla většina balrogů pobita.Někteří však prchli a zahrabali se pod hory a nikdo o nich mnohá tisícileti nic nevěděl. Ve Třetím věku však trpaslíci z Morie jednoho balroga probudili z jeho hlubokého spánku. Tento balrog zabil dva krále trpaslíků, poté shromáždil skřety a zlobry a společně vyhnali trpaslíky z Morie. Ale i tento balrogův skutek nezůstal nepotrestán. Když Společenstvo Prstenu procházelo Morií, postavil se balrogovi Gandalf Šedý a bojoval s ním od kořenů hor až po vrchol Zirakzigilu, kde se balrog zřítil a byl zahuben.

Velcí pavouci

Temnost, závist, chtivost, zloba. To jsou vlastnosti Velkých pavouků, jedni z nejohavnějších tvorů na celé Ardě. Největším a nejstrašnějším pavoukem byla Ungoliant, což byl zlý a mocný duch, který měl podobu právě pavouka, jenž se objevil ještě dříve než Stromy Valar. Ungoliant obývala pustinu Avathar, mezi horami Pelóry a jižním mořem. Tato pavoučice byla obávaná, strašná a podlá, ukávala tkaninu zvanou Nesvětlo Ungoliant, skrz kterou neproniklo nic.

Ungoliant přišla s Melkorem do země Valiniru, kde zničila Valarské Stromy. Pohltila světlo Stromů, ale to jí nestačilo a chtěla se zmocnit silmarilů, které vlastnil Melkor. Jen ohnivé biče balrogů ji dokázaly zahnat. Pavoučice se tak dostala do Beleriandu, kde se usadila v Nan Dungortheb (Údolí strašné smrti), kde žily někteří jiní pavouci. Ti nebyli tak silní jako Ungoliant, byli ale silní a Velká pavoučice se s nimi pářila a plodila potomky.

Ani v Údolí smrti se ale Ungoliant natrvalo neusadila. Odešla z Beleriandu a putovala na jih a žrala a ničila všechno, na co narazila. Povídá se, že nakonec sežrala i sama sebe, její potomci ale zůstali. Ti nebyli tak velcí jako Ungoliant, až na jednu jménem Odula. Ta vzala několik svých příbuzných a přešla Modré hory. Usadila se až v Horách stínu, které jsou hradbami Mordoru.

Tady se usadili a sílili a mnoho jich ve Třetím věku přešlo do Velkého zeleného hvozdu.

Zde tkali své sítě a páchali zlo, proto se hvozd přejmenoval na Temný hvozd. Tito pavouci uměli i mluvit jak Černou řečí, tak i lidským jazykem, ve kterém používali skřetí sprostá slova a vkládali do nich vztek.

Jak už bylo psáno, Ungoliant se mohla rovnat jen Odula, která sídlila v průsmyku Cirith Ungol (Pavoučí průsmyk). Tady prožila dva věky a nedokázali ji přemoci ani Dúnadané, ani elfové. Její sosák obsahoval jed a na nohách měla železné drápy. Nafouklé tělo měla černé a měla tlustou kůži, na břichu jí světélkoval sliz. Jediné zranitelné místo na jejím těle byly její černé oči.

Stejně jako její matka i ona našla svou zhoubu. Tou zhoubou byl hobit Samvěd Křepelka, který jí vypíchl oko a nabodl ji na elfí čepel Žihadlo. Zalezla zpátky do svých tunelů a nikdo o ní víckrát neslyšel. Čtvrtého věku se ale nedožila většina pavouků, zahynuli totiž jak pavouci z Hor stínu, tak pavouci z Temného hvozdu.

(pokračování příště)

Zlí tvorové Středozemě-1.část

V každém fantasy díle najdeme většinou tvory a rasy dobré, ale i zlé.

Dnes se pokusím napsat něco o těch zlých tvorech, kteří se vyskytují ve Středozemi,

nalézt je ale určitě můžete i v jiných knihách.

Nejdříve bych chtěl upozornit, že do této kategorie patří samozřejmě i skřeti, o kterých jsem už ale článek napsal, tudíž je zde nebudu jmenovat. Ještě bych chtěl říct, že článek je psán spíše podle knihy, než filmu, take můžou vznikat nesrovnalosti.

Skurut-hai

Roku 2475 Třetího věku vyšla z Mordoru nová odrůda skřetů. Měli černou kůži i krev, rysí oči, byli vysocí jako lidé a narozdíl od skřetů se nebáli světla. Skuruti měli větší sílu a výdrž a byli obávanější než skřeti. Většinou nosili černé brnění a zbroj, měli dlouhé meče a kopí a na štítu nosili Rudé oko Mordoru.

Tak jak se vytvoření obyčejných skřetů počítalo mezi největší zločiny Melkora, tak se vytvoření skurutů počítalo jako nejstrašnější čin Saurona. Skuruti se množili, rozcházeli se mezi obyčejné skřety a stávali se jejich velitely nebo si vytvářeli vlastní oddíly, jelikož byli hrdí na svou zdatnost a skřety pohrdali.

Když se skuruti vrhli na Gondor kopími a meči, hnali muže před sebou a dobyli Osgiliath, zapálili jej a zbořili kamenný most. Zpustošili tak největší gondorské město.

Během Války o Prsten byli skurut-hai mezi vojsky , jež vycházely z Morgulu a Mordoru, a pod znakem Bílé ruky jich spousty přišly ze Železného pasu do bitvy u Helmova žlebu. avšak na konci války, když padl Mordor, byli skuruti jako sláma v ohni. Po pádu Saurona bloudili s menšími skřety a jinou havětí bez pána, dávali se zabíjet a ukrývali se v hlubokých jeskyních, kde se navzájem požírali a umírali.

Poloskřeti

Mezi Vrchovci, kteří ve Třetím slunečním věku přispěchali k Sarumanově zástavě s Bílou rukou do Železného pasu, byli někteří, jejichž krev byla Sarumanovými kouzly smíšena s krví skřetů a skurut-hai. Byli to plecití muži s rysíma očima, zlí, a říkalo se jim poloskřeti. Mnozí patřili k Sarumanovým nejsilnějším služebníkům. Většina jich zahynula v Bitvě u Hlásky, buď před hradbami pevnosti, nebo v lese huornů. Někteří však ten osudný den přežili a následovali Sarumana do vyhnanství, i do hobitího Kraje, kde sloužili padlému čaroději do jeho posledního dechu.

Obři

Hvozd v Eriadoru severně od Velké východní cesty a západně od Roklinky se na konci Třetího věku nazýval Obroviště. Kdysi to bývala obydlená část Arnoru a byly tam zříceniny dúnadánských hradů, ale od válek s Černokněžným králem Angmaru se stal domovem obrů a zlobrů.

Zlobři

Zlobři prý byli vypěstováni proto, že Melkor chtěl mít stejně silné plemeno, jako byli enti. Zlobři byli dvakrát tak velcí a objemní jako nejurostlejší člověk a místo brnění měli šupiny. Tito tvorové byli z kamene. Nebyli tak silní jako enti, ale byli tvrdí jako skála. Avšak jejich temný původ měl jednu chybu, báli se světla, které je dokázalo zahubit. Kouzlo jejich stvoření bylo totiž provedeno ve tmě a když na ně dopadne světlo, kouzlo se jakoby zlomí a zkamení. Příkladem zlobrů může být z knihy Hobit,Berta, Vilda a Tom, které při výpravě k Ereboru Gandalf nechal proměnit v kámen.

Zlobři většinou neuměli mluvit, někteří se ale naučili základům Černé řeči skřetů.

Nejvíce jim chutnalo syrové maso. Zabíjeli pro potěšení a bez důvodu a střádali poklady svých obětí.

V Prvním věku často chodili do války a tvořili dokonce tělesnou stráž pána blarogů Gothmoga, a i když nebojovali chytře, bojovali divoce a neznali strach.

I po Válce hněvu zůstalo naživu mnoho zlobrů a poschovávali se hluboko v horách a skalách. Když povstal Sauron vzal k sobě staré služebníky Melkora a dal jim lstivou mysl, takže byli ještě nebezpečnější. Volně a beze strachu obcházeli temná místa.

Ve Třetím věku žilo stále mnoho zlých a tupých zlobrů. Byli ale členěni na různé druhy: kamenní, jeskynní, horští a sněžní zlobři.

Sauron však stále nebyl spokojen a tak ke konci Třetího věku vypěstoval nový druh-Olog hai, o kterých bude řeč v další části.

Olog-hai

Na konci Třetího věku vzal Sauron některé ze starodávných zlobrů a vylepšil je a vzniklo nové plemeno v Černé řeči známi jako olog-hai. Byli stejně velcí jako zlobrové, ale Sauron jim dal vychytralost a zbavil je strachu ze světla. Olog-hai byli v boji strašliví a hladověli po mase nepřátel. Měli šupiny a byli několikrát větší než lidé. Nosili černé štíty a byli ozbrojeni velkými kladivy, drápy a silnými tesáky.

Přestože byli tito tvorové silní, na konci Třetího věku byli úplně vyhubeni. Byli totiž oživeni a vedeni vůlí Saurona a tak když Temný pán padl, olog-hai ztratili rozum a cíl, potáceli se a bloudili. Nedokázali ani zvednout ruku k boji a tak byli pobiti nebo se poztráceli.Proto historie Čtvrtého věku o olog-hai nevyprávějí, neboť již navždy opustili svět.

(pokračování příště)

Elfové

Elfové jsou v žánru fantasy asi nejčastěji vyskytovanou rasou. Velký vliv na zrození elfů měl J.R.R.Tolkien.

Podle Tolkiena byli elfové první bytosti, které uměli mluvit, zpívat atd., prostě první inteligentní tvorové. Jsou popisováni jako krásní a moudří a jsou také nesmrtelní (zabiti být můžou, neumřou však přirozenou smrtí). Nejvíce se podobají lidem.

Elfové jsou rozděleni na několik větví (odrůd). Existují temní elfové, vznešení elfové, lesní elfové a další.

Dovednosti a vlastnosti

Elfové mají velmi dobrý zrak, dohlédnou dále než člověk. Jsou mírumilovnou rasou (snad jen kromě temných elfů) a do válek se neradi zapojují. Když však opravdu bojovat musí, umí se velmi dobře bránit.

Jejich typickou zbraní je dlouhý luk, v jehož dovednosti opravdu vynikají. Kovají ale i meče a zbroje a vyrovnat v této dovednosti se jim můžou jedině trpaslíci. Elfové také objevili pevný a odolná kov-methril, který od nich převzali trpaslíci.

Elfové žijí v harmonii s přírodou a milují vše co rostě. Nekácí zbytečně stromy jako lidé a všeobecně přírodě velice rozumí.

Tyto vlastnosti většinou mají elfové téměř všech autorů, v jedné věci se ale mnohdy liší. Podle Tolkienových knih, elfové neumí používat magii, někteří jiní autoři naopak píší, že elfové magii objevili jako první a používat ji umějí.

Historie elfů podle Warcraftu

Samotářští Temní Elfové byli první rasou, která ve světě Warcraftu vznikla. Tyto stinné, nesmrtelné bytosti byli první, kdo se učil magii a vypustili ji do světa téměř deset tisíc let před Warcraftem I. Lehkomyslným používáním magie přivedli elfové do světa Plamennou legii, což vedlo ke katastrofické válce mezi dvěmi titánskými rasami.
Temným Elfům se stěží podařilo zprovodit Legii ze světa, ale jejich úžasná domovina byla zničena a utopena mořem. Jako rasa jsou Temní Elfové typicky čestní a spravedliví, ale jsou velice nedůvěřiví k „nižším rasám“ světa. Od přírody jsou nočními tvory a jejich temné síly získávají stejnou nedůvěru, kterou chovají k jejich smrtelným sousedům.

Historie elfů podle Tolkiena

V Tolkienově Středozemi jsou elfové (Quendi) ušlechtilé dlouhověké bytosti, které do určité míry vládnou magií a byli první, kteří osídlili svět. Tolkien je rozděluje na Vznešené (Calaquendi, dále se dělí na Vanyar, Noldor a část Teleri), šedé (Sindar), zelené (Laiquendi) a temné (Moriquendi). Paralelně Eldar označuje Vanyar, Noldor a všechny Teleri a Avari ostatní (podmnožinu Moriquendi). Toto rozdělení nemá nic společného se základním dělením mytologických elfů, všichni Tolkienovi elfové jsou stejný druh bytostí.
Tolkienovo rozdělení elfů je dáno zejména tím, jak se zachovali k nabídce odchodu do Valinoru - Vanyar do Valinoru přišli a zůstali v něm, Noldor do něj přišli, ale později se vrátili a přinesli do Středozemě moudrost a magii Valinoru, Teleri zčásti došli, zčásti - Sindar a Laiquendi - se vydali na cestu, ale nepřekročili moře. Sindar zůstali v Beleriandu, Laiquendi zůstali východně od Mlžných hor. Avari pozvání odmítli.
Za temné elfy ve smyslu mytologického dělení by mohli být považováni skřeti, protože Melkor, temný pán, podle jedné teorie elfy týral až se změnili do skřetí podoby. Mají také podobný vzhled jako mytologičtí temní elfové.

Elfové podle Sapkowského

V díle Sapkowského jsou elfové mizejícím zahořklým druhem, který má k lidem spíše konfliktní vztah. Sapkowkovského elfové jsou příbuzní s dryádami, v mytologickém dělení se řadí ke světlým elfům. Mezi trpaslíky a elfy nepanuje taková nenávist jako u jiných autorů, což je způsobeno tím, že obě rasy, byť nepříbuzné, se počítají k tzv. starší krvi a pomalu podléhají nezadržitelné záplavě lidí - staré spory, na které se několikrát otevřeně naráží, jsou tudíž zatlačeny do pozadí aktuálním společným nepřítelem.

Elfové ostatních autorů

Dokonalým příkladem zlých elfů jsou elfové z Pratchettovy Zeměplochy. Jsou vznešení a krásní, čtou myšlenky a baví je jen tak mučit nižší formy života, tj. všechny ostatní. Vzhledově se jedná o světlé elfy, nicméně jejich vládkyně je královna víl a jediné čeho se obávají je železo, přesněji feromagnetické materiály - a trochu také „železa v hlavách“, tj. logického myšlení.

Elfové se nachází i ve hrách na hrdiny. V anglickém Dungeons & Dragons nebo českém Dračím doupěti se jedná o elfy podobné Tolkienovým nebo Feistovým. Z Dungeons & Dragons se dostali do řady knih touto hrou inspirovaných. Např. Temní elfové neboli Drovové (anglicky: Drow) se objevují v jednom ze světů Dungeons & Dragons Forgotten Realms.

Je samozřejmě mnoho dalších autorů, v jejichž knihách jsou elfové, ty však už zde uvádět nebudu.

Hobit

Nejprve bych chtěl zmínit že budu psát o hobitech, kteří žijí ve Středozemi.


Hobiti jsou malá a veselá rasa. Velmi dobře slyší a mají bystrý zrak. Neradi někam spěchají, ale jsou hbití a obratní.
Jak už jsem napsal, jsou malí, ještě menší než trpaslíci, protože měří okolo 120 cm. Většinou jsou trochu tlustí, mají krátké, chlupaté nohy, kulatý obličej a uši lehce zašpičatělé. Vlasy mají kudrnaté, většinou krátké a hnědé. Nohy tedy mají od kotníků pokryté hnědou srstí, podobnou vlasům.

Rádi se oblékají do jasných barev, zejména do žluté a zelené barvy. Boty v podstatě vůbec nenosí.
Rádi pijí a jedí (proto jsou trcohu tlustší). Mají veselou povahu a jsou přívětiví a společenští.
Většinou nebydlí v domech, ale v norách (tunelech). Mají i vlastní kalendář. Další jejich vlastnost je, že strašně rádi kouří dýmku. Do ní si dávají jakési byliny, které
nazývají dýmkové koření (listí, tabák). Jsou rozděleni na 3 odrůdy: Chluponozí, Plavíni a Statové.



Původ hobitů

O jejich původu se mnoho neví, avšak je patné, že jsou blízkými příbuznými lidí. Mluví dokonce stejným jazykem jako lidé.
V dávných dobách tak jako jiné národy táhli na západ. Nejstarší informace jsou známy z doby, kdy sídlily na březích Anduiny, mezi Velkým zeleným hvozdem a Mlžnými horami. Jenomže hvozd se stával stále temnějším místem a tak hobiti táhli na západ přes Mlžné hory. Ještě než je překročili, byli rozděleni na 3 zmíněné druhy (Plavíni, Statové, Chluponozí).
Po přechodu Mlžných hor se dostali do západních končin Eriadoru. Téměř nikdo zde nežil, a tak se rozhodli usídlit se právě zde. Většina starých sídlišť byla koncem Třetího věku opuštěna, některá však existovala dále (Hůrka, Hustoles).
Kolem roku 1601 Třetího věku plavínští bratři Marko a Blanko překročili se zástupy hobitů řeku Brandyvínu a usídlili se mezi Brandyvínou a Dalekými vrchy. Tuto zemi pojmenovali Kraj.
Od té doby se začal počítat Krajový letopočet. Hobiti z Kraje se do své země zamilovali, zůstali tam a opět vymizeli z dějin lidí i elfů. Dokud však vládli na Severu králové, byli sice jejich poddadanými, ale ve skutečnosti žili pod vládou svých vlastních náčelníků. Po bitvě o Fornost (1974 Třetího věku) si zvolili vlastní vladyky, kteří převzali moc zmizelého krále. Po bouřlivých událostech války o Prsten se stal Kraj na výnos krále Ellesara Svobodnou zemí pod ochranou severního žezla.


Druhy hobitů

Plavíni- Z hobitů byly nejméně početní. Pleť měli světlejší a stejně tak i vlasy. Z hobitích odrůd byli nejvyšší a nejštíhlejší. Dávali přendost spíše lovu před zemědělstvím a řemeslnictvím. Často se setkávali s elfy a nejlépe se vyznali v jazycích a písních. Většinou byli odvážní a proto se často stávali náčelníky ostatních hobitů. Nejraději bydleli v lesnatých krajinách.

Statové- Byli rozložitější a měli těžší kosti a a měli větší ruce a nohy. Usidlovali se u pobřeží řek a na rovinách. Jako jediní z hobitů nosili při blátivém počasí boty (trpasličí).

Chluponozí- Bývali nejpočetnější, měli snědší kuži a bývali menší a útlejší. Chodili zásadně bez bot. Bydleli v kopcovitých krajinách.Ze všech druhů hobitů si nejdéle zachovali zvyk bydlet v tunelech a norách.

Enti

Poprvé se tato rasa objevila v trilogii Pán Prstenů. Jsou popisování jako "stromoví lidé", protože připomínají strom. Kůži mají podobnou kůře dubu nebo buku, porostlé mechem. Mají ruce i nohy a mají sedm prstů. Vysocí bývají zhruba kolem pěti metrů, někdy i více. Nesjou nesmtelní, ale žijí velmi dlouho. Nejstaršími enty v Pánovi Prstenů jsou Stromovous, Listovlas a Korkož, kteí jsou staří devět slunečních i hvězdných věků. Existují samozřejmě i mladší enti, ovšem od doby ztráty entek se přestali množit.

Jelikož jsou dlouhověcí, mají také typické vlastnosti. Enti nikdy nikam nepospíchají, na vše mají dost času. Nejprve se všechno dlouze promyslí, než neco vykonají. Pohybují se pomalu, často spí a protahují slova.

Jako rasa se samostatně vyskytují jen v Pánovi Prstenů, všude jinde jsou autory popisováni prostě jako chodící, nepříliš inteligentní stromy.

Historie entů

Když Vala Aulë tajně stvořil trpaslíky a Ilúvatar elfy, byly stromy a rostliny bezbranné. Trpaslíci i elfové potřebovali dřevo na stavby a mnohdy při jeho těžení zbytečně plýtvali a působili stromům zbytečnou bolest. A tak Yavanna, bohyně lesů, stvořila enty. Ti měli mít dohled nad lesy a elfové s trpaslíky už si v lese nemohli dělat, co chtěli.

Později enti sehráli důležitou roli ve Válce o Prsten.Zničili Železný pas i se zbytkem jeho vojska. Po válce se znovu ukryli ve Fangornu, kde v lidu dožívali.

Ale všechno jednou končí, ať už dobře nebo špatně, a tak i příběh entů musel skončit. Nakonec všichni pomalu vymřeli. Říká se, že 4. věk Středozemě byl pro ně poslední.

Kultura entů

Enti nejprve neuměli mluvit, ale elfové je naučili řeči, která se jim zalíbila. Entům se to zalíbilo natolik, že si vytvořili vlastní jazyk. Jde o velice dlouhé a podrobné formulování myšlenek, které převádějí do řeči. Nikdo jiný, ani elfové, se jejich jazyku nenaučili, jelikož je příliš složitý.

Boj

Při boji,který však provozují velmi zřídka napoužívají žádné zbraně, pouze ruce a nohy, výjimečně nějaké balvany, které vrhají po nepříteli. Jsou velice silní a houževnatí, jen oheň a sekery jim můžou vážně ublížit. A jelikož byli vytvořeni k ochraně stromů, nic je nevyburcuje tk, jako zbytečné ničení stromů nebo celých lesů.

Skřeti

Skřeti jsou ve fantasy typickými zástupci "zlé" strany, ať už na straně těch "dobrých" bojují elfové, lidé, nebo trpaslíci, vždycky proti nim stojí armády těchto základních pěšáků zlé strany.

Skřet je už svojí povahou, způsobem myšlení a chování zvrácené stvoření. Často bývají znetvoření, jizvami po bitvách, ať už proti společnému nepříteli, nebo proti sobě navzájem. Mají načernalou vrásčitou kůži, chodí mírně předklonění dopředu, uši mají delší než jakákoliv jiná rasa. Je podivuhodné že i když je mír, tato rasa je neustále ve zbrani, pokud je neorganizuje nějaká „vyšší moc“ řežou se v období “míru„ mezi sebou jednotlivé skřetí klany.

Popis

Jsou to zvrácená stvoření, o něco větší než trpaslíci, okolo 150cm, většinou jsou vychrtlí, málokdy potkáte silného skřeta. Mají sklony ke kanibalismu, pokud je v jednotce (pouze obrazné pojmenování, skřeti nemají nějak převratné taktické myšlení, takže jejich bojové dovednosti jsou prakticky na nule, spoléhají na svůj počet) nedostatek potravy, jednoduše se porubou mezi sebou a padlé druhý snědí.

V jejich společenském životě není žádný systém, a když už, tak je to ten nejjednodušší jaký existuje (klan - vůdce, vojáci, dělníci…) Jsou to proradná stvoření, spoléhají spíše na úskoky a podvody než na vlastní odvahu. Pokud mohou, využijí v boji každé nechutnosti jakou dokáží objevit a obrátit ku svému prospěchu. Každý skřet se stará jenom sám o sebe, záleží mu pouze na něm a na ničem jiném. Neštítí se zradit celou svou jednotku, popř. klan, jenom aby sami přežili.
Mimochodem, v této věci si, prosím, povšimněte podoby s lidmi :-).

Boj

Ve válce a boji, jak jsem již psal výše, spoléhají na pasti, úskoky, a na svůj počet. Skřeti se velmi rychle reprodukují, takže o nedostatek vojáků rozhodně nouze není.
Jako zbraně používají cokoliv, co zbraň alespoň vzdáleně připomíná. Od krátkých, po dlouhé meče, štítů, luků, kuší, výbušnin, oštěpů, kopí, palcátů, kyjů, palic, přes hrábě, vidle až k řemdihu nebo halapartně.

Nejsou příliš zruční kováři, zbroje, které vykovají, jsou sice pevné a jakžtakž spolehlivě chrání, ale jsou těžší a celkově horší něž např. elfské kroužkové košile z mithrilu.

Ostatní o skřetech

Stejně jako trpaslíci jsou zruční v kopání a ražení podzemních tunelů, jejich „města“ nejsou vlastně ničím jiným, než hustou spletí chodeb a malých místnůstek proražených v hoře nebo vykopaných pod zemí.

Často si je lidé pletou s Orky, (angl. „orc“ = český skřet) přitom to jsou dvě úplně odlišné rasy. Skřety také často autoři kříží s ostatními rasami, příkladem třeba půlork, nebo skurut-hai, bojové, vyšlechtěné plemeno skřetů, které vzniklo zkřížením skřetů a horských lidí.

A na závěr něco o vzniku skřetů. Ohledně tohoto je ovšem strašně málo informací, jediná srozumitelná a ucelená verze vzniku této rasy nepochází od nikoho jiného, než od J.R.R. Tolkiena. Podle něj skřeti vznikli z elfů, které kdysi dávno pochytal Temný pán a svým krutým uměním bolesti z kdysi sličných elfů „vyšlechtil“ skřety.

Trpaslík

Trpaslík

Trpaslíci jako fantasy rasa nejsou o mnoho menší než člověk - mohou mít i kolem metru a půl. Vypadají ovšem menší, protože jsou rozložití. Zabývají se kovářstvím, hornictvím (hlavně těžbou kovů) a stavitelstvím. Ve všech těchto oborech vynikají - nejlepší zbraně bývají vykovány trpaslíky (a zdobeny elfy), jsou to právě trpaslíci, kteří nalézají hluboko pod zemí magické kovy jako mithril, a kamenné stavby trpaslíků, ať už jeskyně nebo hrady, bývají obdivované.
Trpaslíci jsou silní, odolní, vytrvalí. Žijí déle než lidé. Jejich typickým znakem bývají dlouhé vousy (plnovous) - obvykle ho mají i ženy. Muži jsou od žen u trpaslíků obecně špatně k rozeznání. Do boje nosí válečné sekery a velmi kvalitní (a těžké) brnění.

Tolkienovi trpaslíci

Mnoho pro rozšíření trpaslíků ve fantasy udělal J.R.R. Tolkien V angličtině dokonce prosadil nové množné číslo (dwarves). Ve Středozemi jsou trpaslíci vlastně nejstarší rasou - vytvořil je Vala Aulë, který se nemohl dočkat příchodu elfů. Byli ale uspáni a směli se probudit až po elfech.
Trpaslíci ve Středozemi odpovídají výše uvedené definici, přestože vznešení elfové (Noldor) jsou v kování a práci s drahými kameny stejně dobří jako trpaslíci - prý dokonce lepší. V kalení oceli ovšem Noldor trpaslíky nepřekonali a kroužková zbroj zůstala čistě trpasličím výrobkem. Jsou dosti bojovnou rasou, bojovali proti každému, kdo je popudil, i sami proti sobě, ale nejčastěji proti Melkorovým služebníkům. Nejznámějším sídlem trpaslíků ve Středozemi je Khazad-dûm, zvaná později též Morie.
Trpaslíci nemají rádi elfy. Jak ovšem ukazuje příklad Gimliho a Legolase, nejedná se o nepřekonatelný problém.

Trpaslíci ostatních autorů

Trpaslíci A. Sapkowského patří stejně jako elfové mezi starší rasy. Zatímco ale elfové jsou odsouzení k záhubě díky neschopnosti přizpůsobit se změněným podmínkám, trpaslíci jako nenahraditelní kováři mají budoucnost zajištěnu. Mnohým mladším trpaslíkům se ovšem tato budoucnost nezamlouvá, a proto bojují na straně elfů.

Trpaslíci na Pratchettově Zeměploše jsou proslulí svou láskou ke zlatu, která proniká i do písní (příkladem je známá trpasličí píseň zlato, zlato, zlato, zlato, zlato) a pojídáním krys s kečupem. Nemají rádi trolly.

Ve světě Warcraft jsou trpaslíci velmi nevýraznou rasou, protože jsou součástí Aliance, které dominují lidé a jsou zastíněni jejímy činy. Přesto jsou trpaslíci silnou součástí Aliance, protože jsou to výborní bojovníci a také horníci.