Drtivé zbraně

Právě drtivý charakter dovolil způsobit zlomeniny a těžké pohmožděniny i přes zbroj, kterou nebylo nutné prorazit (to se týká hlavně zbrojí kroužkových, destičkových, šupinových apod., tedy zbrojí neplátového charakteru, ale i plátové zbroje měli s tímto typem útoku veliké problémy).

Nejstarší zbraní tohoto typu je kyj, známý už od pravěku. Jednalo se o kus dřeva nebo kosti s upravenou rukojetí pro držení a s rozšířeným koncem.Kyj se postupem času dosti přeměnil. Ve středověku se z něj vyvinul palcát. Na dřevěný topor se začala nasazovat hlavice z kovu (bronz, olovo, železo) ve formě koule nebo válečku. Pro větší účinnost se přidávaly hroty.

Bronzové hlavice se často rozbíjely, a tak postupně mizely, až se palcát zčal dělat kompletně ze železa. Hroty, které se ulamovaly byly vystřídány řadou ostrohranných kovových plátků. Rukojeť se též dělala ze železa. Tato zbraň si po těchto vylepšeních byla schopna poradit s plátovou zbrojí.

Další zbraní je sekera (sečně-úderná). Též je známá už z pravěku.Postupně se dělala z kamene, mědi, bronzu, železa a oceli. Zbraň která byla snadno dostupná většině populace, se dostala i do rytířské výzbroje. Na Tapiserii z Bayeux je vyobrazen nejeden rytíř v kroužkové zbroji útočící sekerou. Svým tvarem to byla zbraň spíše ofensivní, nebylo těžké s ní zaútočit. Váha a těžiště zbraně udělala většinu práce za člověka. Středověké štíty byly vyrobeny ze dřeva a potažené kůží - proti takové překážce byla sekera jednou z nejlepších zbraní - přeci jenom jejím původním účelem bylo štípání dřeva.Problémy nastaly teprve, pokud byl sekerník zatlačen do defensivní polohy. Obranná funkce sekery není z nejlepších. Ubránit se samozřejmě možné bylo, ale sekera rozhodně nedosahuje takových defensivních kvalit jako meč. Proto se využívala buď zároveň se štítem, nebo jako obouruční varianta s delším dosahem.

Speciálním typem sekery je sekera vrhací. Tato zbraň byla velmi rozšířena u nás v Čechách, vznikly ale pravděpodobně někde ve Švýcarsku. Tato zbraň mohla být využita jak na boj na blízko, tak i na dálku.Aby měl bojovník jistotu zásahu, byl na všech koncích kde nebylo ostří přidělán hrot.

Dalšími nebezpečnými zbraněmi byly řemdihy a bijáky. Nebezpečné byly nejen pro obránce, ale i pro útočníka, jelikož železná koule na řetězu zapuštěném do dřevěné násady byla velmi nevypočitatelná.

Velká údernost koule ještě posílená možností řetězu ohnout se okolo štítu a zasáhnout vyvolávaly na bojišti veliký respekt. Tato zbraň začala být hojně využívaná až v průběhu 15. století, kdy začínají na bitevním poli převládat dobře obrněné oddíly. Pro útok ze země na koně nebyl biják příliš uzpůsoben, protože pokud pěšák nezasáhl, vracela se mu koule velikou rychlostí zpátky.

Občas využívanou variantou řemdichu byl biják. Na jeden topor se umístilo několik řetězů s menšími koulemi, které dokázaly zasáhnout na více místech na jednou. O to méně byl biják ovladatelný.

Poslední údernou zbraní bylo válečné kladivo. Nejdrtivější zbraň vyvinutá z obyčejného nástroje, která dosáhla své největší slávy v 15. století. Doba, kdy na bojištích převládaly těžké a pevné plátové zbroje, byla jako stvořená pro použití těžkých zbraní. Většinou měla kovový kladivovitý týl, který přecházel v masivní hrot kosočtvercového průřezu. Z čelní strany (proti toporu) se nacházel hrot, využitelný k bodům. Tyto hroty byly skutečně strašlivou zbraní, která si poradila s kterýmkoliv typem brnění. Z boku se vzhledem podobaly hlavě havrana, proto se nazývaly havraní či vraní zobák. Nasazovaly se jak na dřevěná topora, tak se kovaly celé ze železa.

Kopí a dřevcové zbraně

Dřevcové zbraně jsou zbraně takové, které mají údernou část na delším dřevci.

Asi nejpoužívanější dřevcovou zbraní ve středověku bylo kopí. Bylo to v podstatě základní vybavení každého rytíře.

Kopí má ve středověku celkem důležité postavení.

Tato zbraň se vyvinula z oštěpu, který lidé používali jako jednu z prvních zbraní. Už v pravěku jsou známé nálezy oštěpů s kamennou špičkou.

Ale kopí prodělalo i ve středověku značné změny. Do 11.století bylo používáno jako aktivní zbraň, což znamená, že bojovník na koni držel kopí pevně jdnou rukou a bodal směrem dolů, na pěšáky. V této době měřilo ratiště 2,5 m na délku a kvůli pevnému uchopení průměr neměl přesahovat 3 cm. S příhodem třmenů a lepších sedel ve 12. století však vyla tato taktika vystřídána pasivním útokem, při které rytíř držel kopí pevně v podpaždí a využil klinetické energie koně v plném trysku k průjezdou řadou nepřátel.

Kopí se proto začalo protahovat, až dosáhlo rozměrů: 3 m na délku a 5 cm v průměru. Tyto rozměry umožňovaly kompromis mezi ovladatelností a dosahem. Takto dlouhá kopí už se ale nemohla využívat v boji muž proti muži, a tak rtíři často po prvním nájezdu kopí zahazovali, aby mohli využít jiné zbraně na blízko.

V průběhu 11. století dostávalo kopí i symbolický význam. S vývojem heraldiky se na něj začaly věšet praporce s heraldickými barvami a erbem. Tak mohli bojovníci poznat, kdo je na čí straně.

Kopí bylo využíváno i pěchotou, na počátku středověku v hojné míře. Důvodů je hned několik, ale asi nejdůležitější je cenová dostupnost7. Role kopí zde byla jak aktivní (aktivní útočení), tak pasivní (zakleknutí a držení kopí namířené proti najíždějící jízdě).

Další dřevcové zbraně se rozvíjely spíše ve spojitosti s pěchotou. Do 13.století se jedná především o bojové vidle, sekery na dlouhých násadách a cepy. Skutečný rozvoj těchto zbraní byl uskutečněn až s ústupem těžké jízdy z popředí bitevního pole.

Ve 14.-15. století začala pěchota pomalu opanovat bitevní pole. Začaly se rozvíjet nové a záludnější verze dřevcových zbraní. Z kopí se po přidání sekery stala zbraň s názvem halapartna, později se s přidáním háků a ostnů vznikla sudlice. Bojovalo se však i jinými drtivými zbraněmi na dlouhé násadě - byly to obouruční sekery, cepy, válečná kladiva atd.

Meč

Meč je sečno-bodná zbraň a je řazen do skupiny chladnách zbraní a zná ho asi každý. Ve středověku ho používal kdekdo. A nyníněco o stavbě meče.

Stavba meče

Stavba meče se může lišit, některé kultury měly různé meče, ovšem základní části meče zůstávaly stejné a jsou to tedy:

- Hrot

- Čepel

- Ostří

- Záštita (příčka)

- Jílec (rukojeť)

- Hlavice (hruška)

Hrot - je to vlastně špička zbraně a je určený k bodání

Čepel - to je část od hrotu k jílcí, která je určená k seku nebo řezu, nejčastěji je oboustranně broušená, vylepšovala se výžlabkem, táhnoucím se od záštity k hrotu, skoro po celé délce čepele nebo naopak se vylepšovala výstupkem, významy těchto "vylepšování" však nejsou příliš známy

Záštita - to je jakási "přepážka" mezi čepelí a jílcem, a jedna z nejdůležitějších součástí meče

Jílec - ten slouží samozřejmě k držení meče

Hlavice - hlavním účelem je vyvážení zbraně, zlepšení manévrování se zbraní, někdy se používá také k útoku, s hlavicí se dá rozbít třeba i přilba, někdy i s lebkou (tento útok se ale spíše používal při omračování nepřítele)

Ostří - část čepele určená k seku či řezu

Odlišnosti

Jak už jsem psal na začátku, některé národy měli různé varianty mečů. Římané třeba skoro nepoužívali meče se záštitou. Bojovali spíše kopími a když tedy museli bojovat meči, spoléhali se spíš na masivní štíty (pavézy), takže záštitu nepotřebovali.

Vikingové kovali meče s velmi malou záštitou, tento nedostatek totiž kompenzovali svou silou a zuřivostí.

Historie

Vetší zájem si tato zbraň začala získávat až s nástupem středověku a křížových výprav, kdy se stala hlavní zbraní všech evropských armád. Meč byl prohlášen za „svatou zbraň“, pravděpodobně díky tomu, že se tvarem podobá kříži a díky jeho funkci při různých obřadech, jako byla korunovace krále nebo pasování muže do rytířského stavu. Dodnes je meč považován za symbol síly a pravdy a i dnes je součástí stejnokroje některých světových armád, kde už ovšem plní pouze estetickou funkci.

Nositel meče

Meč se postupem času stává součástí svého nositele, který si začne uvědomovat každý centimetr své zbraně, každý detail, jež mu předtím unikal. Touží po něm, potřebuje ho. Je součástí rytířovy duše. Ztratit jej, je jako ztratit dobrého přítele. Meč byl to nejcennější z rytířova majetku, nejcennější věc, kterou vlastnil, věc, která byla jeho nejlepším přítelem, věc, která jej nikdy nezradila, která v jeho rukou konala funkci soudce a kata zároveň a která rozhodovala o životě a smrti.

Z těchto důvodů svým mečům jejich pánové často dávali jména, která se mnohdy staly slavnějšími, než jména jejich nositelů. Nejlepším příkladem je meč krále Artuše, Excalibur, nebo pokud nahlédneme-li do světa fantasy, Narsil, meč Elendilův, nebo Glamdring, elfí meč vykovaný ve skrytém městě Gondolinu, který později přijal za svůj Maia Olórin (Gandalf) během Třetího věku Středozemě.

Zanikání meče

Gotické meče jako takové s nástupem renesance a baroka postupně vymizely. Ustoupily rychlejším, obratnějším kordům a rapírům. Zúžila se čepel, prodloužila se, přidal se koš na ochranu ruky