John Ronald Reuel Tolkien

John Ronald Reuel Tolkien (*3.1.1892-†2.9.1973)

Životopis
Tolkien se narodil Bloemfonteinu, hlavním městě Oranžského svobodného státu (dnes části Jižní Afriky). Jeho otcem byl Arthur Tolkien, ředitel bankovní pobočky. A jeho matkou byla Mabel Tolkienová, roz. Suffieldová. Tolkienova rodina pocházela ze Saska, ale žila v Anglii už od 18.století. Příjmení Tolkien je poangličtěnou verzí Tollkiehn (tj. německy tollkühn, „šíleně smělý“). Tolkien měl jednoho bratra, který se jmenoval Hilary Arthur Reuel Tolkien a narodil se 17.2.1894.
Ve třech letech Tolkien odcestoval se svou matkou do Anglie, která nemohla přivyknout africkému podnebí. Nejdříve bydleli u příbuzných na farmě Bag End v Worcestershire, což nejspíše bylo inspirací pro název Dno Pytle (Bag End) v jeho knihách. V této době ale Tolkienův otec zemřel v Jižní Africe na krvácení do mozku. Se svojí matkou se John R.R. přestěhoval k jejím rodičům, v roce 1896 se přestěhovali do vesnice Sarehole, později do Warwickshire. Se svým bratrem trávli dny zkoumáním starého mlýnu a močálu. Tyto zážitky byly později zdrojem inspirace pro jeho knihy.
Mabel oba své syny učila nejdříve sama. Získali rozsáhlé znalosti v botanice a v jazycích. Matka Tolkiena naučila i základy latiny. Ve čtyřech letech už uměl číst a brzy nato i psát. Krátce poté navštěvoval Školu sv. Filipa, absolvoval Školu krále Edwarda i Exeterskou Fakultu v Oxfordu.
V roce 1900 konvertovala matka spolu se sestrou ke katolictví, navzdory bouřlivým protestům její převážně baptistické rodiny.
Roku 1904 postihla Johna R.R.Tolkiena další katastrofa. Když mu bylo 12, jeho matka zemřela na cukrovku. Martyrium, které podstoupila pro svou víru, pociťoval po zbytek života jako závazek s hlubokým vlivem na vlastní katolictví. Tolkienův zápal pro víru lze doložit dopisy C. S. Lewisovi během jeho obrácení na křesťanství, v nichž vyjádřil své křesťanské hodnoty.
Jako sirotka ho vychovával otec Francis Xavier Morgan z Birminghamské Oratoře. Poblíž byla veliká budova a blízko ní Victoriánská věž, další inspirace (jako temné věže) pro jeho knihy.
V 16 letech se zamiloval do Edith Brattové (pozdější předloha Lúthien) a navzdory překážkám se s ní oženil a zůstali spolu celý život.
Na počátku 1.světové války byl povolán do Britské armády ke střelcům, kde se stal nadporučíkem. V roce 1917 byl ale odvolán, jelikož strávil skoro celý rok v nemocnici, protože trpěl zákopovou horečkou.
Během zotavování začal psát dílo Kniha ztracených příběhů, to byla série pohádkových příběhů.
Jak tvrdí Tolkienovi žáci, válka ovlivnila jeho práce v tom, že viděl fantasy jako únik před drsnou realitou průmyslového a válečného 20. století a z tohoto pohledu je třeba nahlížet na jeho odmítání alegorie ve všech jejích formách.
Po válce pracoval Tolkien v Oxfordu na Novoanglickém slovníku. Roku 1920 se přestěhoval do Leeds, kde na katedře angličtiny tamní university dosáhl roku 1924 titulu profesora anglosaského jazyka. Roku 1945 se na Mertonské fakultě v Oxfordu stal profesorem anglického jazyka a literatury, kde zůstal až do svého odchodu do penze v roce 1959.
Se svojí ženou měl Edith měl Tolkien 4 děti: John Francis Reuel (1917)
Michael Hilary Reuel (1920)
Christopher Reuel (1924)
Priscilla Anne Reuel (1929)

Na náhrobku v Oxfordu na hřbitově Wolvercote, pod nímž je pochován on i jeho žena, jsou u jejich jmen vytesána i jména Berena and Lúthien na počest jednoho z největších příběhů lásky ve Středozemi.

Dílo
Tolkien rád vymýšlel fantasy příběhy pro pobavení svých dětí. Každé Vánoce pro ně psal dopisy typickým třaslavým písmem Dědy Mráze a vybudoval tak sérii krátkých příběhů – později sebranou a publikovanou jako Dopisy Děda Mráze.
Tolkien nikdy neočekával, že jeho příběhy budou zajímat více než jen úzkou skupinu lidí. Na naléhání bývalého studenta však roku 1937 vydal knihu s názvem Hobit. Ta byla původně napsána jen pro jeho děti. Ačkoliv to měla být dětská knížka, získala si ale i dospělé čtenáře a stala se natolik populární, že nakladatelství požádalo Tolkiena, aby napsal pokračování.
To ho podnítilo k vytvoření jeho nejznámnějšího díla, kterým se stal výpravný román Pán prstenů (1954-1955) někdy ne zcela přesně označován jako trilogie - Tolkien chtěl Pána prstenů vydat jako jediný román, ale po válce bylo obtížné sehnat papír, proto byl Tolkien nucen přistoupit na návrh vydavatele vydat román jako trilogii, což s sebou přineslo problém, jak nazvat jednotlivé díly - u názvu Dvě veže nikdy nesdělil, které měl na mysli, s názvem Návrat krále také moc nesouhlasil - podle jeho mínění moc příliš naznačuje, jak kniha vyvrcholí.
Tolkien k jeho napsání potřeboval téměř 10 let, během nichž byl neustále povzbuzován v klubu Inklings, zvláště pak svým nejbližším přítelem C. S. Lewisem, autorem knih o Narnii.
V 60.letech se Pán Prstenů stal ohromně populárním zvláště mezi studenty a od té doby jej nezmenšující se okruh obdivovatelů řadí mezi nejpopulárnější romány 20.století, a to jak podle odhadovaného množství příznivců, tak i dle počtu prodaných výtisků.
Pán prstenů byl čtenáři na britském TV kanálu 4 a v řetězci knihkupectví fy Waterstone zvolen nejvýznamější knihou 20. století. V roce 1999 zákazníci internetového knihkupectví Amazon.com v hlasování vybrali Pána prstenů jako nejvýznamnější knihu tisíciletí.
Mytologie Středozemě je dále rozvinuta v knize Silmarillion a mnoha dalších, které z pozůstalosti vydal syn Christopher.
Tolkien pracoval na historii Středozemě až do své smrti. Jeho syn Christopher Tolkien s pomocí spisovatele fantasy Guye Gavriela Kaye uspořádal některé materiály a publikoval je jako Silmarillion roku 1977.
Christopher Tolkien v dalších letech pokračoval v publikování materiálu použitého při vytváření Středozemě. Tituly z pozůstalosti jako Historie Středozemě nebo Nedokončené příběhy obsahují nedokončené, opuštěné, alternativní nebo odporující si verze příběhů, protože Tolkien pracoval na své mytologii po desetiletí a neustále jednotlivé příběhy přepisoval, upravoval a rozvíjel.
Jazyky
Kromě hluboké znalosti anglosaštiny (staré angličtiny) a staré norštiny Tolkien hovořil s různou mírou plynulosti více než tuctem evropských jazyků, počínaje welštinou, galštinou, románskými jazyky jako francouzštinou, španělštinou a italštinou stejně jako ostatními germánskými jazyky (ranými formami němčiny a nizozemštiny jako například starou saštinou) a baltskými a slovanskými jazyky (litevštinou a ruštinou). Ve své osobní korespondenci zmiňoval, že zvuk finského jazyka zněl jeho uším nejliběji a stal se zdrojem inspirace pro quenijštinu, nejdůležitější z jím vytvořených jazyků.
Popularita jeho knih měla malý, ale trvalý dopad na užití anglického jazyka ve fantasy literatuře, evidentní je zejména užívání nestandardních forem slov 'elf' a 'trpaslík' (standardní tvary elfin a dwarfs byly vytlačeny jeho elvish a dwarves).