Její princip - vzájemně zřetězené kroužky - byl znám již starým Keltům, od nich jej převzali Římané a jako kořist se dostala často i daleko za hranice impéria (např. do Dánska odkud je nález zbroje z Vimosy datovaný do 2-3.st.n.l.). Po pádu Říma byla technologie výroby těchto zbrojí na západě prakticky zapomenuta a přežívala jen v Byzanci a okruhu byzantského vlivu, následně i v arabském světě. Díky obchodním stykům nebo jako válečná kořist se později dostává do Skandinávie, Franské říše, Británie i k nám. Po importu hotových zbrojí následovala pak postupně i sama brnířská technologie.
Někdy se na jediné zbroji objevují kroužky různých průměrů a síly drátu. Tato konstrukce zjevně vychází z předpokladu, že různé části zbroje mají různé požadavky na pevnost, odolnost nebo elasticitu. Tak třeba je pláštík a límec pláštíku tzv. zbroje sv. Václava z jiných kroužků a drátu než samotná zbroj. V depozitu Národního Muzea v Praze je uložena zbroj , vyrobená dokonce ze třech různých typů kroužků o různé síle drátu, která velmi dobře demonstruje výše popsaný princip. Hruď, záda, ramena a část rukávů jsou řešeny středně velkými kroužky, zatímco boky, spodní část zbroje a zbytek rukávu jsou řešeny velmi jemnými kroužky. Zbroj doplňuje stojací límec ("obojek") z ohromných masivních kroužků a k němu připojený pláštík opět z jemných kroužků.
Později, ve 12. a zejména ve 13. století se již doslova masově rozšířila sama technologie výroby těchto zbrojí. Zároveň se ale tyto odolné zbroje zřejmě příliš neničily a předávaly dál - dědicům či jako kořist, popřípadě se pak podle požadavků upravovaly, zkracovaly apod. Tím začalo zbrojí přibývat, což muselo vést k postupnému snížení cen a zvýšení dostupnosti tohoto typu odění, takže se jí mohlo pyšnit stále více bojovníků z řad nobility. Ještě v 11.st. a počátkem 12. století si mohl podobnou zbroj dovolit pouze kníže či movitý feudál, případně jeho nejužší družina. Nicméně v rukopisech Petra de Ebulo z konce 12. století jsou již vyobrazeni i čeští bojovníci v hojných kroužkových kompletech, jak při obléhání města tak jako jízda. V průběhu 13.st. pak již tato zbroj zcela převládla a stala se pro těžkooděnce jakýmsi standardem.
Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích - od krátkých rukávů a krátkých zbrojí, se postupným vývojem dospělo k dlouhým jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a neudál se plošně. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) - zbroje s pevně připojenou kapucí nacházíme v ikonografických pramenech již od konce 11.st. a v první polovině 12.st. Rukávy těchto zbrojí s již integrovanou kapucí mohly být buď krátké - dosahující pouze po loket (Sant Barthelemy - 1110, Výšivka z Bayeux 11.st. - jedná-li se o pletivo aj.) nebo dlouhé, dosahující až k zápěstí (např. Kronika Johna de Worcester - 1140 aj.) kde jsou buď volné nebo se uvazovaly k zápěstí řemínky. Od druhé poloviny 12.st. se pak objevují již zcela uzavřené kompletní zbroje chránící i ruce bojovníků.
Zbroj se vyskytovala v nejrůznějších modifikacích - od krátkých rukávů a krátkých zbrojí, se postupným vývojem dospělo k dlouhým jezdeckým kompletům. Tento vývoj byl ovšem pozvolný, neudál se naráz a neudál se plošně. Zdá se, že nejprve se ke zbroji pevně připojila kapuce (alternativou v ochraně byl závěs na přilbě) - zbroje s pevně připojenou kapucí nacházíme v ikonografických pramenech již od konce 11.st. a v první polovině 12.st. Rukávy těchto zbrojí s již integrovanou kapucí mohly být buď krátké - dosahující pouze po loket (Sant Barthelemy - 1110, Výšivka z Bayeux 11.st. - jedná-li se o pletivo aj.) nebo dlouhé, dosahující až k zápěstí (např. Kronika Johna de Worcester - 1140 aj.) kde jsou buď volné nebo se uvazovaly k zápěstí řemínky. Od druhé poloviny 12.st. se pak objevují již zcela uzavřené kompletní zbroje chránící i ruce bojovníků.
Komplety:
Zbroje bývaly počátkem 12. století dlouhé zřejmě ještě pod kolena nebo ke kolenům, od konce 12.st. se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz - na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce chránila jak již bylo řečeno od konce 11.st. či počátku 12.st. pevně připojená kapuce. Přibližně po polovině 12.st. pak nacházíme v pramenech výjevy bojovníků, kteří již mají i samotné ruce chráněné kroužkovým pletivem. Rukáv, který původně dosahoval buď k lokti nebo k zápěstí se protáhl a zakončil palcovou rukavicí - pěstnicí, pokrytou kroužkovým pletivem na hřbetě ruky (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12.st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible - 1150-75, Great Canterbury psalter - 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12.st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny). Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se až do konce 13.st. a někde i do 14.st. Ttímto krokem se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejdokonalejší formě kroužkové ochrany - tzv. kompletům. Uzavřené komplety se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.
Kvalitní ochranu hlavy řešila kapuce, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj. Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz. obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje (ochranný cíp aj.), bývala zpravidla podšívána kůží nebo vycpávanou ochranou. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky. Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg.Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením - nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči - na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce.
Zbroje bývaly počátkem 12. století dlouhé zřejmě ještě pod kolena nebo ke kolenům, od konce 12.st. se však jejich délka postupně zkracovala, protože nohy bojovníka již také kryla kvalitní kroužková ochrana. Nedošlo k tomu ovšem naráz - na výjevech najdeme i později poměrně dlouhé zbroje vedle zbrojí kratších. Hlavu těžkooděnce chránila jak již bylo řečeno od konce 11.st. či počátku 12.st. pevně připojená kapuce. Přibližně po polovině 12.st. pak nacházíme v pramenech výjevy bojovníků, kteří již mají i samotné ruce chráněné kroužkovým pletivem. Rukáv, který původně dosahoval buď k lokti nebo k zápěstí se protáhl a zakončil palcovou rukavicí - pěstnicí, pokrytou kroužkovým pletivem na hřbetě ruky (Petr de Ebulo a Hortus Deliciarum z konce 12.st. a ze vzdálenějších pak třeba Kronika Johna de Worcester 1140, Winchesterská bible - 1150-75, Great Canterbury psalter - 1180-90, Trevírský rukopis z konce 12.st. a mnohé další i mladší ikonografické prameny). Je to vlastně první skutečně doložená kovová ochrana ruky středověkých zbrojí a udrží se až do konce 13.st. a někde i do 14.st. Ttímto krokem se vývoj kroužkové zbroje završil a dospěl tak k asi nejdokonalejší formě kroužkové ochrany - tzv. kompletům. Uzavřené komplety se pak po více než 100 let prakticky nemění, pouze se podle potřeby doby zkracují.
Kvalitní ochranu hlavy řešila kapuce, ale ta sama o sobě nechránila dobře obličej (ten chránil jen nánosník přilbice), proto se objevují kapuce opatřené odnímatelnou ochranou brady pomocí trojúhelníkového cípu či čtvercového dílce připojeného na zbroj. Některé typy těchto ochranných dílců po nasazení zakrývaly obličej až po oči (viz. obr.). Zasahovala-li kroužková ochrana kapuce do obličeje (ochranný cíp aj.), bývala zpravidla podšívána kůží nebo vycpávanou ochranou. Kapucu na hlavě přidržovaly kožené řemínky. Soudě dle vyobrazení se v některých případech, zvláště u starších zbrojí, nosil opasek s mečem pod zbrojí. Zbroj pak musela mít na levé straně u pasu otvor na prostrčení čepele meče do pochvy na opasku nebo měla na sobě zvenku připevněné jakési oko k zavěšení meče. Častěji se však opasek utahoval přes zbroj. Řemen zbroj v pase pevně přitiskl k tělu a rozložil její váhu tak, že ji bojovník již nenesl celou pouze v ramennou. Váha podobného kompletu se pohybovala přibližně od 10 do 15 kg.Pevnou kapucu zbroje nebylo možné odložit, ale v případě potřeby se dala z hlavy stáhnout dozadu na krk. Aby toho bylo možné docílit bylo nutné udělat kapucu vpředu volnou (aby se dala protáhnout hlava) a pak zase chránila nedostatečně krk a hlavu. Tento nedostatek se odstraňoval nejrůznějším řešením - nejjednodušší je prosté stažení volnější kapuce k hlavě a obličeji koženými řemínky, složitější ale rovněž rozšířené řešení je vidět na vyobrazení výše, kde je ochrana krku a brady vyřešena pomocí cípu zbroje, připojeného ke kapuci. Tento cíp mohl chránit buď jen krk, častěji však bradu a někdy celou tvář až po nos nebo po oči - na jedné straně byl pevně uchycen ke zbroji, na druhé se uvazoval k oku na kapuce.
Na závěr uvedeu něco k účinnosti a odolnosti této zbroje. Až do nástupu plátových zbrojí se jednalo o jedno z nejdokonalejších a nejlepších řešení ochrany bojovníka vůbec. V líčení kronikářů sice nacházíme popisy a výjevy údů uťatých navzdory kroužkové ochraně, což bylo dáno skutečně velkou razancí úderu románského meče, ale především tím, že čepel dopadla na poměrně úzkou část kroužkového pletiva. Takže se úder neměl kde rozložit a ruku či nohu mohl utnout. Ve Visby (14.st.) byla nalezena vedle těla uťatá ruka v kroužkovém pletivu, polský velitel Želislav přišel o ruku navzdory kvalitní brni, v rukopisu Petra de Ebulo (12.st.) i jinde nacházíme výjevy uťatých hlav v kroužkových kapucách či rukou nebo nohou navlečených v kroužkové zbroji apod. V drtivé většině případů ale zbroj ostří nejspíš zastavila, bohužel však rytíř často utrpěl vážná vnitřní zranění a zlomeniny způsobené otřesy a údery dopadajících zbraní. Jsou známy případy, kdy odnášeli z bojiště či kolbiště zraněné nebo i mrtvé rytíře, aniž by jejich zbroj jevila jakékoli viditelné známky poškození. Takto musel být roku 1075 s četnými pohmožděninami vyveden svými lidmi z boje zraněný sasský vévoda aniž byla jeho zbroj poškozena. Kronikář Jarloch popisuje případ velmože Viléma z Kounic v bitvě u moravských Loděnic roku 1185: "...Vilém, zakladatel téhož kostela, liščí krzno oblekl přes krunýř svůj, kteréž roztrháno bylo a mělo více než tisíc děr, sám však vyvázl živ a zdráv..." .Proto vedle samotné zbroje velmi záleželo na jejím podkladu.Ve spojením s kvalitním krznem pak zbroj poskytovala vcelku dostatečnou ochranu proti (tehdy ještě převážně sečným) mečům, méně už chránila proti dopadu seker a úderných zbraní a nejslabší ochranu pak skýtala proti zbraním bodným, jako byla kopí jezdců i pěšáků, případně kopí vrhací. Ne zcela spolehlivou ochranu skýtala (s ohledem na vzdálenost) také proti střelám z kuše nebo velmi silných luků. S postupným vývojem nových zbraní a stylu boje bylo nutné hledat nové způsoby ochrany - od zesilování stávající kroužkové ochrany o další části, až k plátovým zbrojím chránícím lépe proti bodům a novým zbraním. Ze 13.st. již máme doloženy v ikonografických pramenech četné výjevy bojovníků bodajících úspěšně mečem do kroužkového pletiva.
Žádné komentáře:
Okomentovat